Romové Sametovou revoluci vítali, říká Irena Kašparová | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Romové Sametovou revoluci vítali, říká Irena Kašparová

Do rubriky Minitéma napsala Adéla Skoupá (Sobota, 22. listopad 2014)

Sociální antropoložka Irena Kašparová vede na naší fakultě oblíbené semináře o Romech. Jejich kulturou se zabývá skoro dvacet let, letos navíc vydala knihu Politika romství – romská politika. Přesto studenty na začátku semestru pokaždé upozorní, že jednoduché odpovědi na složité otázky od ní nezískají.

„Čím víc Romy zkoumám, tím hůře dokážu odpovědět na otázku, jak problematiku jejich soužití s většinovou společností řešit,“ říká. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, co pro romskou komunitu znamenala Sametová revoluce a jak se jim dnes žije ve svobodném Česku.

Jak se žilo Romům za komunismu?

Především nebyli přiznanou národnostní menšinou, byli považovaní za Čechy. Ale zacházelo se s nimi jako s lidmi odlišnými – nesměli mluvit ve školách romsky nebo se oblékat do tradičních krojů.

Jak to přijímali? Snažili se protlačit svou kulturu režimu navzdory?

Nějaké možnosti měli, zvlášť na poli kulturním. Existovala spousta tanečních a hudebních romských souborů. To byla jediná oblast, kde se mohli profilovat jako svébytní Romové. Ve větších městech se okolo charismatických vedoucích souborů postupně vyprofilovala i pozdější politická reprezentace.

Jak se tehdy mohli prosadit?

Ti, kteří o to stáli, se zprvu mohli prosadit jenom v kulturních souborech. To se ale změnilo v roce 1968 s obecně uvolněnější politickou atmosférou v zemi. Romové založili první a jedinou politickou reprezentaci v českém prostředí, Svaz cikánů a Romů. Měli ambice nejen zpívat, hrát a tancovat, ale aktivně vstupovat do politiky jako komentátoři i jako poradci ministrů. V roce 1971 jeli do Londýna na založení Evropské mezinárodní romské unie. Společně s normalizací byla celá iniciativa utnuta. Vláda chtěla Romy asimilovat. Mohli se tak opět angažovat pouze v souborech, se kterými jezdili napříč republikou, a vytvářeli neformální sítě.

Co dělali ti, kteří nechodili do kulturních souborů?

Většina jich musela pracovat v dělnických pozicích, v továrnách, jako údržbáři. Na vesnicích pracovali v zemědělských družstvech. Příživnictví se trestalo.

Existoval způsob, jak se práci vyhnout?

Jediná možnost bylo ježdění s kolotoči. Takzvaní světští byli samostatnou skupinou lidí, kteří mohli sezónně kočovat. Jinak neměli možnost pohybu. Alespoň formálně museli do práce chodit a fungovat jako zbytek společnosti. Děti chodily do školy, spousta z nich do zvláštních škol. To je samostatná kapitola této éry. Romské děti nebyly schopné stíhat tempo většinové společnosti, měly horší start. Nakonec chodila spousta Romů do zvláštních škol dobrovolně – protože jejich sourozenci tam chodili taky.

Většina českých Romů zemřela za druhé světové války v koncentračních táborech. Odkud přišli ti, které potkáváme dnes?

Po válce a v 60. letech probíhala násilná reemigrace Romů ze Slovenska do Čech. Byli posílaní do různých okresů v rámci kvót, aby se rovnoměrně rozložila sociální zátěž. Dostávali byty a výhody, které většinová společnost neměla. A neuměli je používat. Přicházeli z úplně odlišných podmínek, často z polozemnic nebo jednoduchých chatrčí, které neměly ani splachovací záchod nebo tekoucí vodu. Také se věřilo, že je nutná kulturní asimilace Romů. Že to Romové nezvládli, byl důkaz jejich neschopnosti, nikoliv součást diskuse o multikultura­lismu. Romů tu žije ale od té doby zhruba stejně, i když po otevření hranic se populace částečně přelévala.

Jedenáct romských poslanců

Přestože Romové neměli oficiální politickou reprezentaci, účastnili se nějak Sametové revoluce?

Důležitým místem byla Praha coby ohnisko revoluce. V 80. letech tam působila spousta hudebních souborů. Vedoucí jednoho z nich Emil Ščuka se potom stal lídrem a mluvčím Romské občanské iniciativy, (ROI) později nejúspěšnější a největší romské strany. Její přípravný výbor založili Romové 21. listopadu 1989. A přihlásili se k aktivitám studentů a herců.

Co je k tomu podnítilo?

Myslím, že potřeba promlouvat jako odlišná, identifikovatelná skupina. Přiznat odlišnost, která byla komunistickým režimem zneviditelňovaná. Chtěli se profilovat jako Romové s vlastní kulturou a hodnotami.

Jak pokračovalo po revoluci jejich politické angažmá?

Šestadvacátého listopadu byl památný proslov na Letenské pláni, kde mluvil Václav Havel a po jeho boku i první předseda ROI, již zmíněný doktor Emil Ščuka. Dále Jan Rusenko, který vedl velký hudební soubor v Praze, kde se politicky aktivní Romové scházeli. Na začátku prosince připravili stanovy a v roce 1990 spolu na kandidátce Občanského fóra kandidovali ve volbách. V prvních porevolučních zkrácených volbách získali jedenáct křesel v Poslanecké sněmovně. A to bylo zatím jediné úspěšné období. V roce 1992 kandidovali samostatně a do parlamentu už se nedostali. Figurovali už jen místy v obecních zastupitelstvech.

Čím to je?

V Česku není pět procent romských voličů. V prvních svobodných volbách je museli nutně volit „neromové“.

Jak si to vysvětlujete?

Bylo to asi porevoluční euforií. Češi měli potřebu přiznat Romům jejich svébytné vymezení. Prostor, kde můžou politicky fungovat.

Na Letenské pláni prý při onom slavném projevu dav skandoval „Ať žijí Romové“.

Ano, v euforické atmosféře, že svoboda patří všem a všichni by ji měli zužitkovat, dostali Romové podporu většiny. Za dva roky, kdy už se politická témata víc ekonomizovala a profilovala se podél národnostní hranice, nešlo o svobodu obecně, ale o vymezení. To s sebou vždycky přináší jasné požadavky, které zase znamenají omezení někoho jiného.

Řekla byste, že posun k jejich dnešní pozici je daný celkovou ekonomizací společnosti a politiky?

Myslím, že ano. Nejde už jen o politickou svobodu. V souvislosti s ní vnímáme i různé ekonomické požadavky na to, co jsou naše práva a povinnosti. Lidé poznávají, že ekonomická situace není tak růžová, jak si v roce 1989 vysnili. A přichází i boj o zdroje. Romové do těch zdrojů nepřispívají, viděno těma ekonomickýma očima. Spíš je využívají.

Vede to k prohlubování propasti mezi většinovou společností a romskou minoritou?

Přesně tak. Když se na to člověk podívá ekonomicky, řekne si – čím je nám to soužití prospěšné? Pak je tady ještě otázka kulturně-společenská, etická. Obávám se, že pro spoustu lidí ve volbách nehraje roli. Je důležitá vždy jen v přelomové době, kdy to vykulminuje – jako byla třeba Sametová revoluce. Lidé se příliš naštvou a ekonomická nespokojenost davu se potká s eticko-morální nespokojeností menšiny. A pak se může dít nějaká změna. To však zatím nenastalo.

Nuda a televize

Myslíte si, že si členové většinové společnosti promítají své frustrace do romské menšiny? Že je viní ze svých problémů?

Spíš mají problém najít odpověď na otázku, co jim dává to, že mají vedle sebe romské sousedy. Kdyby si na to člověk odpověděl tak, že klid v zemi znamená větší prostor na práci nebo seberealizaci, dokázali by ty výhody dobrého soužití najít. Ale pokud to vidíme tak jako většina lidí z krátkodobého, užitkového pohledu, hledají se hůř. Čím jsou pro mě Romové prospěšní? Na co potřebuji Muzeum romské kultury, romskou politickou stranu, a vůbec nějaký dialog? Proč bych se já měl přizpůsobovat, když jsem tu jakožto člen většinové populace věčně?

Vnímají Romové tyto postoje a nálady jako výzvu k tomu, aby se ještě více vymezili a stáhli?

Myslím, že velká většina to vnímá přesně takhle, o tom bych si nedělala žádné iluze. Jenže romská ani česká komunita není homogenní. Pořád jsou tu ještě lidé, kterým jde i o jiné věci než čistě ekonomický prospěch. Kteří mají naopak stále na srdci nějaké velké myšlenky – etiku, morálku, soužití, lepší prostor, lepší komunikaci, lepší vyhlídky. Velká většina to ale vůbec neřeší, protože tomu nerozumí, neumí to obsáhnout, nebo ji to nezajímá. Ne každý stojí o inkluzi nebo asimilaci. O tom, co je pro skupinu dobré, rozhoduje pár intelektuálů na poli romském i neromském. Ale není žádná aktivní romská dvousettisícová komunita, která by bojovala za to, aby se ty podmínky měnily.

Mediální obraz Romů je velmi negativní. Je takzvaná romská kriminalita opravdu tak závažná?

Pokud se Romové uchýlí ke kriminalitě, pak je z těch jednodušeji vypátratelných. Dělají kapesní krádeže, kradou v obchodech… Viník se dá relativně lehce dohledat. Máme kamery, člověk je snadno identifikovatelný. Policejní statistiky tyto typy kriminality vítají, protože jim to zvyšuje úspěšnost a je to mediálně vděčné. Mezi Romy je ale hrozně málo vrahů, násilníků nebo znásilňovačů. Jejich takzvaná kriminalita většinou spadá do kategorie neplacení dluhů, nesplácení inkas a půjček.

Čím to je?

Mají málo peněz. Zároveň je to dané obrovskou chudobou, která není spojena jen s ekonomikou, ale taky s kulturními možnosti, které se promítají do další generace. Když nemáte peníze na to, abyste si mohli dovolit jet na výlet nebo do kina, tak budete doma koukat na televizi, poflakovat se po městě, po obchodech. Televize je jediná zábava. A materiální kultura je v ní velmi důležitá. Vzbuzuje v lidech potřeby, které nemohou naplnit, protože na to finančně nemají. Představte si, že vaše zábava spočívá v tom, že se setkáváte s přáteli a rodinou z okolí, nikam nevyjíždíte, a díváte se na televizi. Nuda je obrovské téma. A z nudy často vzejdou různé patologické činnosti.

Za sebe a za pozitivní vzor

Jak si vysvětlujete, že se k radikální protiromské hlasy zesilují a hlásí se k nim často i vzdělaní lidé?

Za těch pětadvacet let, kdy se to řeší pořád dokola, se neobjevil nikde ve světě funkční model. Lidé, které to zajímá, se po určité době dostanou do takového tlaku, že musí pořád odpovídat na to, jak to vyřešit. A nikdo odpověď nemá. Kdyby měl, tak asi dostane Nobelovu cenu míru. Čtvrt století je pryč, a zdá se, že se sociální problémy spíš zhoršují nebo prohlubují. A to je z dlouhodobého pohledu pro obě strany frustrující.

Změnili se Romové za tu dobu i z politického hlediska?

Myslím, že je větší povědomí o tom, co znamená být Romem. Spousta středostavovských romských rodin má relativně větší možnosti, jak se dozvědět o svých kořenech, jak budovat pozitivní identitu. Ať je to skrze literaturu, muzeum, malinkaté odkazy ve školních sylabech v některých učebnicích základních škol, skrze kurzy romštiny pro děti, jejichž rodiče s nimi romsky nemluví. Také mají možnost aktivně se rozhodnout, zda budou vystupovat jako pozitivní vzor pro populaci, a zda s tím budou aktivně pracovat. Na druhou stranu je spousta Romů, kteří se poté, co se vyšvihnou do vzdělávacího systému, rádi schovají za to, že už nemusí vystupovat jako Romové.

Jak to myslíte?

To je věc, kterou si majorita ani neuvědomuje. Když studujete, nemusíte bojovat za své češství, ale jste tady sama za sebe. Kdežto oni jsou za sebe a ještě za pozitivní vzor toho, že to jde, když se chce. A tato cesta pro ně není úplně šťastná ani osobně ani společensky. Nesou zátěž připomínání odlišnosti celý život, a to po nich nikdo nemá právo chtít. Na druhou stranu to nikdy neodmažou, protože vypadají romsky.

Máme po Romech chtít, aby se snažili zapadnout?

To je pro mě strašně těžké říct, protože já v jejich pozici nejsem. Myslím, že tato předurčenost odlišností tu bude ještě hodně dlouho. Dokud nedojde k velké invazi lidí z kolonií, ke které došlo třeba v Holandsku. Tam se u adopce ne vždy řeší, jestli dostanete bílé nebo barevné dítě, protože tamní rodiny jsou smíšené. U nás je ale to, že člověk vypadá odlišně fyzicky, velké téma. A myslím, že ještě řadu generací bude. Takže ty strategie, jak zapadnout, by neměl nikdo nikomu předepisovat, protože to je tak osobně složité, že na to neexistuje nějaká ideální státní politika.

Nepomůže tomu třeba vizualizace odlišností v učebnicích na základních školách?

To asi ano, je to dobrá cesta. Mít od dětství knížky, kde nejsou jenom děti s blonďatými a hnědými vlásky. Ale zkušenost je taková, že společnost tam venku, mimo ty knížky, je pořád ještě hodně rozlišující. Pokud nežijete ve větším městě, tak nepotkáte nikoho jiného než Roma a Vietnamce, jinou odlišnost neznáte. Zatím se ukazuje, že spíš preferujeme přistěhovalce z Ukrajiny, protože vypadají jako my.

blog comments powered by Disqus