Jak jsme stopovaly do Španělska

Do rubriky Univerzita napsala Anna Jančevová (Sobota, 18. duben 2015)

Je to už rok, co jsme se s kamarádkou Klárkou rozhodly učit španělsky. Přemýšlely jsme, jak se za naši námahu odměnit. Padaly různé návrhy, nakonec jsme se nadchly pro myšlenku vyrazit do země tapas a flamenga.

Léto se blížilo a my měly čím dál méně peněz. Rozhodly jsme se proto do Španělska stopovat. S autostopem jsme ale neměly téměř žádné zkušenosti. Na základě toho jsme si s Klárkou usmyslely překonat německé dálnice „normálním způsobem“. Na internetu jsme si domluvily spolujízdu s Petrem Kryšpínem, který měl samá pozitivní hodnocení. V den odjezdu jsme přesně podle domluvy stály v sedm večer v Praze 4 na Kačerově.

Spolujízda není jistota

Těšily jsme se jako šestileté děti na první školní den. Za úplatu sedmdesáti euro jsme se už zítra ráno měly probudit ve francouzském Narbonne. Osud nám bohužel nepřál. Sedmá hodina už dávno odbila, a velká ručička se kvapem blížila k číslu šest. „Už tady čekáme půl hodiny, snad se mu nic nestalo,“ poznamenala Klárka. „Určitě jen stojí v zácpě. Víš, jak to chodí v Praze,“ hýřila jsem ještě optimismem krátce po půl osmé. „Zavolám mu, ať víme,“ završila jsem svůj monolog. Snad se stalo něco mezi nebem a zemí, co tehdy panu Kryšpínovi zabránilo poslat nám jedinou zprávu. V Praze na Kačerově jsme ten večer strávily nádherné tři a půl hodiny. Svůj čas jsme rovnoměrně dělily mezi proklínání našeho řidiče, povzdechy a zvoláními typu „co teď“! O půl jedenácté jsme to definitivně vzdaly. Koukaly jsme střídavě na sebe a na obrovské krosny a přemýšlely, proč je život tak nespravedlivý a někteří lidé tak nespolehliví.

Nouzové přespání na letišti

Byly jsme vybaveny pouze dvěma letními spacáky a přemýšlely, jak tuhle zdánlivě bezvýchodnou situaci vyřešit. „Tady nespím, jsou tu divná individua a navíc hlásí déšť. Pojďme přespat na letiště,“ slyšela jsem svůj zoufalý hlas. Do Španělska jsme se potřebovaly dostat za tři dny, Klárka totiž nade vše zbožňuje španělského cyklistu Alberta Contadora. Chtěly jsme stihnout závod Vuelta ve španělských Pyrenejích. Berto, jak ho fanoušci nazývají, v něm byl hlavní favorit. Při myšlence, že start závodu nestihneme, jsme upadaly do ještě hlubší melancholie.

Čekáme maximálně patnáct minut

Ráno jsme musely začít řešit, jak se Bertovi alespoň přiblížíme. „A co kdybychom do Španělska letěly? Jsme přece na letišti,“ napadlo nás u přepážky „last minute“. „To bude trvat dlouho, musí mi naběhnout počítač,“ uzemnila naše nadšení asi čtyřicetiletá protiva. „Počkáme,“ oznámila jsem a ležérně se opřela o přepážku. Cifra, kterou nám paní o chvíli později oznámila, mě donutila se výklenku ještě více chytit. „Nejlevnější letenka je za patnáct tisíc, tak co, chcete ji?“ zeptala se. Poděkovaly jsme a odcouvaly zpět do zamračené Prahy.

S architektem do Norimberka

Klárčina sestra je naštěstí zkušená stopařka a telefonicky nás nasměrovala na Rozvadovskou spojku. Za chvíli už stojíme u jejího okraje a usmíváme se na všechny strany. Po chvíli zastavuje luxusní auto. Jeho řidič, asi padesátiletý muž, říká, že nás vezme až do Norimberka. Jsme nadšené naším prvním úspěchem a kvapem nastupujeme do auta. Během cesty se dozvídáme, že náš řidič je architekt (docela známý), a do Norimberka jede zdrbat dělníky, kteří právě staví jeho hotel. „Taky jsem za mlada jednou stopoval, akorát mi nikdo nezastavil. Stál jsem celý den ve slunci na silnici, měl jsem pak opálenou jen polovinu obličeje,“ baví nás svými historkami.

Ze stopařky řidičkou

Architekt nás vysazuje na benzínce za Norimberkem a odjíždí za kšeftem. Stojíme na výjezdu z pumpy a připadáme si jako zvířátka v zoo. Většina lidí zpozorní, když nás vidí, najdou se ale i takoví, kteří si na nás nestydatě ukazují. Po chvíli přešlapování zastavuje auto a v něm mladá zrzka. Neumí moc anglicky, a tak jen zmateně ukazuje na sebe a své auto. Na předním sedadle sedí štěně a vzadu jsou sklopené sedačky. „Asi říká, že by nás ráda vzala, ale nemá místo,“ konstatuji. Ne ne, to půjde,“ říká rozhodně Klárka a má pravdu. Za chvíli už sedím v tureckém sedu na sklopených sedadlech mezi psími granulemi a miskou s vodou. „Můžete některá řídit“? ptá se Rachel a mně je jasné, že má dost. „Já klidně, hned tě vystřídám,“ odpovím. Společnými silami se dostáváme až do francouzského města Besançon. Je večer a my se jdeme ubytovat na palouček nad dálnicí.

Následující dva dny trávíme stopováním a cestováním. Štěstí nás neopouští a my vždy čekáme maximálně patnáct minut. Po třech dnech se konečně ocitáme v naší zaslíbené španělské Pamploně, kde máme domluvené ubytování u couchsurfera Alfreda. Je moc milý a s Klárkou si užíváme luxus vlastního pokoje a večerní sprchy. Cítíme se jako znovuzrozené a čtvrtý den ráno konečně vyrážíme na Vueltu. „Stihly jsme to, jsme fakt dobré!“ radujeme se a jdeme hledat Berta.