Znásilnění je u nás stále velké tabu | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Znásilnění je u nás stále velké tabu

Do rubriky Neziskovky napsala Tereza Hálová (Úterý, 11. duben 2017)

Proč se ženy bojí mluvit a je násilník vždy pouze tím cizím mužem v parku za stromem? Podle Johanny Nejedlové, spoluzakladatelky spolku Konsent věnující se prevenci sexuálního násilí, je téma znásilnění v české společnosti opomíjené a v devadesáti procentech je pachatelem někdo, koho oběť dobře zná. „Často za tím nestojí záměr ženě ublížit, ale pouze špatné vyhodnocení momentální situace,“ říká mladá aktivistka.

Kdy u vás vznikla myšlenka nevole vůči přístupu české společnosti k sexuálnímu násilí a založení spolku Konsent?

Prvotním impulzem byla určitě má vlastní zkušenost se znásilněním. Co mě ale šokovalo, byly reakce mého okolí, které mi vyčítalo, že se nemám čemu divit, když se oblékám, jak se oblékám. Přitom bych čekala alespoň trochu empatie či odsouzení násilníka. Bohužel jsem se setkala s tendencí svalovat část viny na mě.

Uvádíte, že stereotypní obraz znásilnění, tedy brutálního napadení na odlehlém místě, se odehrává pouze v desetině případů. Došlo k tomu u vás právě ze strany blízkého člověka?

Mně se to stalo dvakrát. Jednou to byl známý, kterému patřila restaurace. A podruhé to byl můj kamarád. Když jsme uvažovali, jakým způsobem k problému přistupovat a hovořili na dané téma s různými muži, ukázalo se, že se často nejednalo o záměr ženě ublížit, ale pouze o špatné vyhodnocení momentální situace.

„Když to nechce, tak to nechce“ je vaší první kampaní, jejímž cílem je vyvracet mýty a předsudky a upozornit na nepřijatelnost násilného chování v partnerských vztazích. Rozumím tomu správně, že znásilnění osobou blízkou je pouze jedním z témat, kterému se budete v rámci své činnosti věnovat?

Znásilnění mezi partnery je stěžejním tématem, neboť představa, že pachatelem je většinou neznámý člověk, není správná. Původní záměr našeho spolku Konsent, jehož název vyplývá z anglického consensual sex (konsenzuální sex, pozn. red.), bylo zdůrazňovat, aby oba nebo i více lidí, kteří jsou aktu účastni, o sexuální styk skutečně stáli, avšak už v první fázi jsme si uvědomili, že se mnohem více musíme zastavit právě u problematiky znásilnění, které je konkrétně u nás velmi tabuizované.

Z jakého důvodu je v českém prostředí téma sexuálního znásilnění ve srovnání s jinou trestnou činností stále takové tabu?

Myslím, že důvodem je strach oběti o něčem takovém vůbec hovořit a současně se podle mého názoru v českých médiích příliš informuje o falešně nahlášených případech. Oběti potom trpí pocitem, že jim nikdo neuvěří. Zároveň je to určitým způsobem stigmatizuje.

Kde se vzal tolik rozšířený názor, že si ženy sexuální útoky vymýšlí?

Průkazné řízení bývá obtížné a velmi často tak dochází k tomu, že pachatel není potrestaný pro nedostatek důkazů. Takový případ se pak může jevit jako nepravdivý. Vyšetřovatelé jsou navíc většinou muži, kteří se na znásilnění tváří mnohdy odmítavě a z nějakého důvodu jej nepřijímají.

Podle komentářů na sociálních sítích ženy vaši činnost většinou podporují, u mužů je tomu spíše naopak. Proč soudíte, že tomu tak je?

Muži mají pocit, že na ně útočíme, ale tak to vůbec není. My jenom říkáme, že je tu nějaký problém, který někdo páchá. Na nikoho konkrétně nepoukazujeme. Naším zájmem není někoho udávat, pouze chceme, aby si to lidé uvědomili. Dalším důvodem je, že ženy o tom hovoří mezi sebou, už to ale mnohdy nesdělují svým partnerům a kamarádům. Muži tak nabývají dojmu, že si něco vymýšlíme nebo zveličujeme. Zároveň se možná i trochu bojí, že někdy udělali něco špatného, a tímto způsobem se s tím vyrovnávají.

Často užíváte termín „rape culture“, co všechno si můžeme pod tímto pojmem představit?

Rape culture se popisuje, jakým způsobem je společnost nastavená, jak sexuální násilí vnímá a jak o něm mluví. Začíná to například populární kulturou, kdy ve filmech i v hudbě je normální dělat si ze znásilnění legraci, lidé běžně říkají vtipy o znásilnění a končí to tendencí útoky zlehčovat, kdy obětem kolikrát nikdo nevěří. Je důležité si uvědomit, že se nejedná o individuální případy, ale obecný problém, kterému je potřeba se věnovat na stejně tak obecné úrovni.

V rámci svých aktivit se zameřujete také na pornografii, která z vašeho pohledu pokřivuje sexuální vývoj mladistvých. Myslíte si, že muži v pozdějším věku nedokáží rozlišovat mezi realitou porno průmyslu a vlastním partnerským vztahem?

Podle zahraničních výzkumů asi šedesát procent dospívajících chlapců i dívek považuje porno za nejčastější nástroj výuky, jak funguje sex, protože je nejdostupnějším prostředkem, kde mohou sex vidět. A zároveň si velká část myslí, že scény, které se v porno filmech dějí, zobrazují, jak skutečný sex vypadá. V mainstreamovém pornu navíc často ženy nesouhlasí s tím, co se tam odehrává. Ženám je v různých situacích záměrně působena fyzická bolest, nebo to tak alespoň pro potěšení mužů má vypadat. Někteří chlapci potom nerozpoznají, kdy už překročili určitou hranici, když jejich milostné jednání s dívkou odpovídá tomu, co právě viděli v pornu. Neví, že se jí to ve skutečnosti nelíbí. Nutno podotknout, že výzkumy, které se zabývaly souvislostí mezi pornografií a sexuálním násilím, se různí. Existují data, která říkají, že to tak je, a data, která říkají, že tomu tak není.

Podle vámi uváděných britských výzkumů porno pravidelně sleduje přes osmdesát procent mužů ve věku osmnácti let. Takovýto silný fenomén přece stejně nelze jednoduše odbourat.

To ne, ale my máme za to, že je potřeba s lidmi o pornu hovořit, o tom, jaké je a poskytovat o sexu i jiné informace, třeba ještě před tím, než začnou vůbec sexuálně žít. Zároveň si myslíme, že je u dětí potřeba posilovat určitou tělesnou integritu. Snažit se jim vysvětlit, že jejich tělo je prostor, kde si nemůže každý dovolit, co se mu zlíbí, a který mají právo si náležitě chránit.

Cílem Konsentu je do budoucna mimo jiné právě také kvalitní sexuální výchova ve školách, objasnění sexuálních praktik i sociální aspekt sexuálních vztahů. Dosavadní výuka o sexu však končí na úrovni biologických rozdílů mezi ženskou a mužskou pohlavní soustavou. Jaká bude vaše cesta za touto osvětou?

Do budoucna bychom chtěli pořádat dva workshopy. Jeden pro děti na prvním stupni, kde by se samozřejmě ještě neřešil konkrétně sex, ale spíše zmíněná body autonomy. Druhý workshop pro zhruba sedmou, osmou třídu už by měl být zaměřený na sociální aspekty sexuálního styku a na důležitost vzájemného konsenzu. Chtěli bychom pracovat s videi, na nichž budeme moci ukazovat nejrůznější scény a následně o tom s žáky vést diskuzi.

V odpovědích na vaše příspěvky nešly přehlédnout komentáře rozezlených rodičů, kteří odmítají, aby se jejich děti o něčem takovém v raném věku učily. Nebojíte se, že tyto negativní reakce převládnou? Není česká veřejnost stále příliš konzervativní?

Workshopy se budou konat výhradně na dobrovolné bázi, tudíž předpokládáme, že školy s rigidnějšími názory si nás zkrátka nepozvou.

Stalo se vám někdy, že by takováto odezva překročila hranici nenávistných komentářů? Konfrontoval vás někdo osobně na ulici?

Ještě asi nejsme tak úspěšní (smích). Ale stává se, že si někdo sežene moje číslo a posílá mi výhružné zprávy. Lidé například začali řešit finanční zdroje jiné organizace, ve které pracuji.

Lidé z neziskových organizací jsou mnohdy označováni za „příživníky placené státem“. Jak se k tomu stavíte?

My se nepovažujeme za neziskovku, protože nejsme zaměstnanci a nepobíráme žádný plat. Zároveň si však myslíme, že společnosti poskytujeme službu, kterou by měl vykonávat stát, ale neděje se tak. Proto by na ni z mého pohledu měl buď finančně přispívat, anebo ji dělat ve své vlastní kompetenci. První peníze, které jsme získali, ještě než byl Konsent zapsán jako spolek, pocházely z grantu americké ambasády.

Jak se vypořádáváte s často hanlivou nálepkou feministky?

Já na ní nic hanlivého nevidím. My ale naši aktivitu neoznačujeme za feministickou. V týmu jsou i lidé, kteří se s feminismem neztotožňují. Samotný termín by se ale podle mého měl očistit. Naštěstí mám pocit, že u mladých lidí, třeba okolo patnácti let, se záporné vnímání feminismu vytrácí, na rozdíl od starší generace.

Kde se podle vás vzalo negativní vnímání feminismu jako takového?

Myslím, že to do jisté míry souvisí s komunistickým režimem, který rovné podmínky nadiktoval shora. To najednou znamenalo, že ženy musely do zaměstnání a děti do jeslí. Ženy za svá práva samy nebojovaly, takže samy je nepřijímají a stejně tak muži nevidí feminismus jako něco, co by si vydobyli a co by vlastním úsilím pro ženy získali. I když určitě i na Západě část lidí feminismus odmítá.

blog comments powered by Disqus