Moje digitální evoluce | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Moje digitální evoluce

Do rubriky Téma čísla napsal Martin Zelinka (Pondělí,  6. listopad 2017)

V šalinách často potkávám děti ve věku školáků prvního stupně, kteří v rukou pevně svírají chytrý telefon. A melancholicky vzpomínám, jak pestrou paletu technologií jsme si jako děti vyzkoušeli my. Jako kluk narozený v sladkých devadesátkách jsem totiž patřil k dětem, které procházely technologickou evolucí.

Vezmu to pěkně popořadě. Když jsem chodil do školky, vrchol technologie pro mě představovala miniaturní replika semaforu, která měla tu úžasnou vlastnost, že skutečně svítila! Doma jsme měli televizi a video, na které nám rodiče nahrávali pohádky.

V první třídě jsme s bráchou dostali tamagotchi. Tehdy to byl nejnovější výkřik techniky, dnes ho najdete na e-shopech jako oblíbenou retro (sic!) hračku pro děti. Pointou této hračky bylo starat se o digitální zvířátko, krmit ho, udržovat v čistotě a vést k disciplíně. Vlastně šlo o dost výchovnou hračku, když nad tím přemýšlím. Ve druhé třídě jsme dostali počítač a s tím přišly i první hry. V páté třídě přestal být internet od hodiny placeným luxusem a stal se permanentním servisem.

Na nižším gymnáziu přišlo „ajsko“, neboli ICQ. První kontakt s tím, jaké je to strávit celý večer chatem s kámošem bez osobního kontaktu. O něco později se přidal Skype a pro pařmeny „téesko“ čili TeamSpeak – možnost provolat celé hodiny zdarma!

Asi v kvintě se přidal Facebook, zatím největší pecka co se proměn mezilidských vztahů týče. Pro fajnšmekry pak Instagram, Twitter a další vychytávky. Kam celá ta evoluce spěje, zatím netuším. Ale jsem rád, že jsem si tím vývojem prošel postupně. Nevím, jestli bych psychicky ustál být jako dnešní děcka – vržený rovnou do světa smartfounů. Oni už jsou skutečně born-digital. Tak jim přeju, ať se z toho nezvencnou a nezapomenou, že je fajn na kámoše jen tak spontánně zazvonit a vytáhnout ho ven.

blog comments powered by Disqus