Podzimní den | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Podzimní den

Do rubriky Ostatní napsala Sára Suchá (Úterý,  7. listopad 2017)

Milovala tyto podzimní dny, kdy se stromy barvily do všemožných barev a vánek si pohrával s jejími vlasy. Aneta kráčela ulicí, která vedla směrem k její škole a několika hodinám nekonečných přednášek. O kolik raději by byla venku a nastavovala svou bledou tvář slunečním paprskům. Nebylo jí to však přáno. „Slečno, dávejte pozor.“ Na jednom ze seminářů se jí dostalo napomenutí. Ona se však prostě jednoduše nedokázala soustředit na právě probíranou látku, raději skrze okno obdivovala krásu tohoto ročního období. Když konečně přešla poslední minuta, která byla vyměřena výuce, vyrazila Aneta okamžitě ven. Rozhodla se, že vyleze na Špilberk a podívá se na všechnu tu krásu shora.

Celá zadýchaná, ale šťastná, vystoupila nahoru. Proplétala se různými zákoutími Špilberku a vstřebávala zdejší atmosféru. Obdivovala hradby a děla, která kdysi bránila zdejší obyvatele před nepřáteli a dnes už představovala jen jakési artefakty dob dávno minulých. Nemohla se vynadívat na do oranžova zbarvená listoví kaštanů, která zde rostla a vytvářela tak malá zákoutí pro mladé zamilované páry. Ale co se jí dotklo nejvíc byl ten neuvěřitelný výhled, který se před ní rozestřel, když vyšla na úplný vrchol. Rozprostíralo se před ní celé Brno. Jen nerada odtrhla oči od toho výhledu.

Už se chystala na sestup dolů, když tu ji zaujal jeden zvláštní obraz. Před ní si hrála dvě malá štěňátka. To menší bylo celé černé, jen na jednom oušku mělo malinký bílý flíček. To druhé bylo naopak světlounce hnědé s neskutečně dlouhými chlupy, které mělo celé umolousané. Rozhlédla se okolo sebe, ale nikdo jiný si jich nevšímal. Sedla si na lavičku a sledovala, jak spolu dovádějí, jak se postrkují a sem tam po sobě jemně, téměř až láskyplně ňafnou. Přemýšlela nad tou zvláštní hrou, nad jejich bezprostředností a nevinností, která je dětem a zvláště zvířatům tak přirozená. Snažila se vzpomenout si sama na sebe, když ještě bývala malá, ale nedařilo se jí to. Jak daleko nyní měla k té dětinské radosti, napadlo ji. Z myšlenek jí vytrhla štěňátka, která k ní přiběhla a začala jí lézt pod sukni červených šatů, které měla na sobě. Snažila se je od sebe odehnat, ale štěňátka stále dorážela. Nedokázala se na ta malá stvoření zlobit a místo toho se rozesmála tak, až se po ní lidé otáčeli. Na chvíli zapomněla na všechny starosti a užívala si společnosti těch malých chlupatých kouliček.

Zanedlouho se celé prostranství vylidnilo a citelně se ochladilo. Aneta se zvedla k odchodu a pomalu vyrazila pryč. Štěňátka se jí však stále motala okolo nohou, jako by od ní něco chtěla.

„Já si vás ale nemůžu vzít s sebou. To prostě jednoduše nejde,“ snažila se jim Aneta vysvětlit. Štěňátka na ni však akorát upřela svá očka a nevypadala, že by chtěla pochopit její situaci. Aneta se rozhlédla po okolí, ale nikde nikoho neviděla. Znovu upřela pohled na ta dvě štěňátka. Nedokázala je tam nechat v té zimě. Rychle, než by si to stačila rozmyslet, je vzala do náruče, uložila do své kabelky a vyrazila pryč.

Cestou se pokoušela vymyslet, jak to vysvětlí holkám, se kterými bydlela na bytě. Co když tam štěňátka nebudou chtít. Začínala už přemýšlet, zda je někde nenechá, ale když se na ně podívala a viděla ty jejich nevinné čumáčky, tak to nedokázala. V této rozporuplné náladě došla až před práh bytu, kde bydlela. Otevřela dveře a hned ve dveřích se srazila s Evou, která zrovna taky přišla. Ještě než stihla cokoli říct, tak štěňátka vyskočila z kabelky a začala všechno a všechny očuchávat a prozkoumávat. Eva vypískla, jak se lekla nenadálého pohybu a tím přivolala zbylé dvě spolubydlící Simonu a Janu. Když štěňátka postřehla nové osoby, okamžitě se k nim rozeběhla a začala na ně skákat a dožadovat se jejich pozornosti. Děvčata na ně chvíli nevěřícně koukala, ale netrvalo dlouho a přivinula je do svých náručí.

„Našla jsem je na Špilberku. Byla tam úplně sama, opuštěná. Já… prostě jsem je tam nemohla jen tak nechat, zvlášť když je venku taková zima,“ snažila se Aneta osvětlit spolubydlícím situaci. Ony se na ni vážně zadívaly a přemýšlely, co dělat.

„Ale vždyť si je sem nemůžeme vzít. Kdo by se o ně staral,“ namítla Jana.

„Já se o ně postarám. Nebojte se,“ odvětila Aneta a snažila se působit sebejistě. Nicméně podle výrazu holek se jí to příliš nepodařilo.

„A co o víkendech? Vždyť jezdíš pořád domů,“ pokračovala Jana. Aneta se odmlčela a snažila se přijít na nějaké řešení. S tím přišla nečekaně Eva: „Já se o ně klidně budu taky starat. O víkendech tu skoro vždycky bývám. Vždyť se na ně podívejte, Aneta má pravdu, ta tam opravdu nemohla nechat. Jsou tak roztomilá.“

„Takže si je necháme?“ rozzářila se Aneta.

„Necháme,“ odvětila už smířlivě Jana a ostatní holky jen souhlasně přikyvovaly.

Štěňátka, jako kdyby rozuměla obsahu rozhovoru, se hned začala lísat ke svým novým paničkám.

blog comments powered by Disqus