Babičky jsou národní poklad | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Babičky jsou národní poklad

Do rubriky Ostatní napsala Sabina Žilková (Úterý,  7. listopad 2017)

Ten pocit známe všichni. Venku je zima, sychravo a prší, ve škole píšete jeden test za druhým a kromě odevzdávání nekonečných domácích úkolů, což byste aspoň mohli dělat z tepla domova, máte ještě spoustu lítání po úřadech. Jo, a taky na vás něco leze. Ať už je to chřipka, rýmička nebo akutní záchvat prokrastinace. Vaše schopnost být produktivní klesá strmou přímkou a vám při tom hoří tři uzávěrky a nutně potřebujete začít makat. Co teď? Nadopovat se kofeinem a energiťáky? Zapnout motivační hudbu? Zajít do knihovny a nechat se motivovat ostatními trpícími?

Já se místo toho rozhodla vypnout. Vypnout počítač s rozepsanou seminárkou. Vypnout neustále pípající Messenger na mobilu a pak i ten mobil. Vypnout mozkové závity úpící únavou. Místo toho jsem na sebe hodila kabát a vyrazila za babičkou. Sotva jsem vkročila do malého rodinného domku, dýchlo na mě nádherné teplo domova (i když to mohlo být způsobeno tím, že venku skoro mrzlo). Babička měla v troubě kuře, na sporáku hrnec s polévkou a na stole buchty. Nad mými protesty, že si přece vařím sama a že jsem ji přišla navštívit a ne vyjíst, pouze velkoryse mávla rukou.

„Ale prosím tě, stejně jsem toho uvařila moc, sama to přece nesním!“

S žaludkem plným skvělého jídla (uvařeného babičkou, a tudíž nejlepšího na světě, samozřejmě!) se svět hned zdál světlejší. Ale ve chvíli, kdy se babička uvelebila do křesla a pobídla mě, abych jí vyprávěla jaké je to ve škole, jakoby se protrhla hráz. Kromě vodopádu obav, nahromaděného stresu a svírající úzkosti způsobené nervozitou se ven vyřinul i potůček slz. A babička seděla ve svém ušáku, pokyvovala hlavou, přizvukovala přesně na těch správných místech a ujišťovala mě o tom, že všechno bude dobré. Nakonec mě objala, jako to umí snad jenom babičky, pohladila mě po hlavě a s neskonalou moudrostí, která nejspíš přichází až s věkem, pravila:

„A nedáme si na to panáka?“

Seděla jsem pak se skleničkou irské whisky v ruce a se sušenkou v té druhé nad partií Scrabblu a přemítala, čím že jsem si to vlastně svoji babičku zasloužila. Po hodince a půl jsem odcházela lehkým krokem, bez špetky stresu a s hřejivým pocitem uvnitř, odhodlaná jednou následovat v babiččiny šlépěje a šířit ony blahodárné léčivé účinky dál, na další a další generace.

Má rada na závěr tedy zní – když se všechno zdá být příliš uspěchané, zkuste prostě zpomalit. Kdy naposledy jste se odpoutali ode všech elektronických zařízení? Kdy jste strávili alespoň hodinu nějakou čistě offline činností? A to nejdůležitější, kdy jste naposled navštívili vaši babičku? Zkuste to! Možná zjistíte, že ještě nepatří do starého železa…

blog comments powered by Disqus