„Mluvili jsme s lidmi, ne s diagnózami,“ říká zakladatel projektu KOST | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

„Mluvili jsme s lidmi, ne s diagnózami,“ říká zakladatel projektu KOST

Do rubriky Fakultní ruchy napsal Tomáš Repka (Neděle, 23. říjen 2011)

Když Jan Bareš plnil povinnou klinickou praxi na magisterské psychologii, dostal nápad, jak udělat praxi atraktivnější a přínosnější pro všechny zúčastněné strany. Studentská iniciativa jednoho aktivního studenta tak může být inspirací a obohacením i pro mnoho dalších.

Co vlastně zkratka KOST znamená?

KOST znamená komunikační stáž. Projekt v mé hlavě začal vznikat, když jsem si plnil svou vlastní povinnou praxi v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Většinu času jsme se spolužačkou strávili na uzavřeném oddělení pro léčbu psychotických onemocnění. Tím, jak jsme se na zmíněné oddělení v průběhu týdne neustále vraceli, navázali jsme s pacienty blízký a důvěrný vztah. Oni se na nás těšili a my se těšili na ně. Ti lidé pro nás měli jména a příběhy. Nepátrali jsme po tom, jakou má kdo z nich diagnózu. Oproti tomu spousta našich spolužáků cestovala z oddělení na oddělení, povídali si především s psychology, viděli několik zdravotních karet pacientů, ale osobně mluvili třeba jen se dvěma z nich. Říkal jsem si, co jim to dalo do života?

Jak ses tedy rozhodl studentské praxe změnit?

Jedna pacientka mi řekla, že by si přála, aby si s pacienty v blázincích někdo povídal, a ne aby jim jen sestry třikrát denně dávaly léky. Studenti mají obrovský potenciál, každý z nich musí na minimálně týdenní praxi. KOST je praxe zaměřená především na naslouchání a povídání si s pacienty. Tím se studenti mohou naučit hrozně moc o komunikaci. Klíčovou dovedností je třeba přijímání reality druhého, aniž bychom ho soudili.

Bylo těžké projekt aktivních praxí vytvořit a spustit?

Domluvil jsem se s léčebnou v Brně – Černovicích, kde nám umožnili projekt KOST vyzkoušet. Dvanáct týdnů jsme docházeli na uzavřené ženské oddělení pro léčbu vleklých psychických onemocnění. Díky naší fakultě se mi podařilo na uskutečnění projektu získat i potřebné peníze. Studenti totiž běžně za praxi v Černovicích musí platit. Každý stážista strávil na oddělení šedesát hodin.

Co sis od projektu sliboval?

Zajímaly mě předsudky a stereotypy, které mají studenti o lidech se schizofrenní diagnózou. Chtěl jsem vědět, jak o nich přemýšlí, co je podle nich psychické zdraví, co patologie a kde je mezi nimi hranice, čím je u člověka daná schizofrenie a jak se jejich pohled na schizofreniky bude měnit. Jinak se píše výstup z praxe o někom, s kým mluvíš hodinu a přečteš si jeho kartu, a jinak o někom, koho ho znáš čtvrt roku. Také mě zajímalo, jestli bude mít dvanáct týdnů komunikace s námi na pacientky nějaký efekt.

Splnily výsledky tvá očekávání?

Díky pozitivní zpětné vazbě od pacientů i studentů mohu říct, že ano. Je zajímavé sledovat, jak se měnil pohled stážistů na různá psychická onemocnění. Někteří na začátku říkali, že schizofrenie je daná dědičně, ale po třech měsících viděli souvislosti se sociální základnou, kterou člověk má. Každý z nás prošel určitou osobní proměnou. Ztratili jsme dost předsudků a získali jsme hodně cenných zkušeností. Mluvili jsme s lidmi a ne s diagnózami.

Podařily se vám u pacientů nějaké viditelné pokroky?

Za přítomnosti sester jsme začali vést páteční komunity. Dělali jsme skupinové rozhovory, relaxace, protahování, hráli hry. Každý ze stážistů do toho vnášel osobitý prvek, dalo se dělat ledacos. Jedna pacientka si například stěžovala, že se v léčebně nudí, pouze kouří nebo se válí v posteli. Doma prý pracuje na zahrádce a to ji baví. Přinesl jsem jí tedy pár naklíčených semínek a vzal jsem ji na zahradu sázet kytky. Zaměstnanci léčebny byli překvapení, protože ji takhle aktivní neznali. Jiná pacientka se zase bála chodit po schodech, tak jsem ji k nim jednou ze zahrádky vzal, aby mi ukázala, se kterým schodem má problém. Vyšli jsme schodiště až nahoru a od té doby chodí normálně po schodech sama.

V jaké fázi je projekt nyní?

V září jsem měl schůzku s vedoucím katedry psychologie na naší fakultě Zbyňkem Vybíralem a vedoucí psycholožkou černovické léčebny. Oba byli nakloněni možnosti vzniku dobrovolnické organizace, která by pokračovala v tom, co jsme projektem KOST minulý semestr začali. Založil jsem tedy občanské sdružení, pod kterým jsem zřídil dobrovolnické centrum. Jeho prostřednictvím se naši studenti i další lidé mohou do KOSTi zapojit. Momentálně se různými cestami snažím oslovit co největší počet lidí a získat je pro spolupráci. Projekt by se nanovo mohl rozjet od listopadu. Rád bych KOST rozšířil alespoň na tři oddělení, abychom mohli komunikovat s více pacienty. Na to potřebuji zhruba třicet lidí, zatím se jich přihlásilo kolem dvaceti.

Máš nějakou dlouhodobější vizi do budoucna?

Chtěl bych projekt rozšířit na co největší počet oddělení všech psychiatrických léčeben, jež nám to umožní. Věřím, že i jinde je spousta pacientů, kteří si chtějí povídat a od kterých se toho můžeme mnoho naučit.

Jan Bareš

Student magisterské psychologie na naší fakultě, frekventant výcviku komunikační terapie, ředitel Bi o.s., zakladatel projektu KOST, manžel a bývalý rocker.

blog comments powered by Disqus