Vedl úchylné divadlo, mluvil do fakultní politiky. Alexandr Průša | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Vedl úchylné divadlo, mluvil do fakultní politiky. Alexandr Průša

Do rubriky Téma čísla napsal Martin Habčák (Pondělí,  5. prosinec 2011)

Většina studentů propluje svým studiem i budovou naší fakulty bez toho, aby si jich kdokoliv všiml. Někteří se dostanou alespoň do širšího povědomí svých spolužáků a učitelů. A pak je tu malá skupinka těch, které nelze přehlédnout, ať už se před nimi na fakultě snažíte schovat kamkoliv. Dlouhé roky byl příkladem takového člověka Alexandr Průša, bývalý student žurnalistiky s nadmíru aktivním přístupem k fakultnímu životu.

Redaktoři Halasu si Průšu pamatují zejména jako autoritativního šéfeditora. Jeho aktivity se ale rozhodně neomezovaly jenom na náš časopis, ve kterém prošel všemi pozicemi, od redaktora až po editora. Snad nejvíce ho do povědomí studentů a zaměstnanců naší fakulty dostalo Průšovo umělecké-úchylné divadlo (P.U.D.), v němž hrál, režíroval i šéfoval. Stal také místopředsedou fakultního senátu, členem Disciplinární komise a organizoval fakultní Dny otevřených dveří.

Průša zároveň přiznává, že na žurnalistice, kterou nakonec nedokončil, až tolik z davu nevyčníval: „Nemyslím si, že bych byl na katedře výrazná osobnost, studijně určitě ne. Učitelé většinou neměli důvod se mnou zabývat, pravda, pokud třeba nechtěli dávat přepadové testy během semestru. To jsem pak byl aktivní i na katedře." Utvořit si vlastní názor na tohoto mnohoobročníka, jak sám sebe často nazýval, přitom mohlo hned několik generací žurnalistů.

Vyhodili mě dveřmi, budu se jim dívat do oken

Průša totiž své studium začínal ještě v čase, kdy fakulta sídlila ve staré budově na Gorkého. Vzpomíná, že budova pod náporem studentů praskala ve švech. „Zároveň tam ale bylo příjemně a útulno, člověk měl pocit, že fakulta má také nějakého ducha a žije společně. Pro mne to bylo i příjemně blízko na Filozofickou fakultu,“ zdůrazňuje bývalý student, který byl kromě žurnalistiky i posluchačem historie.

Za ten dlouhý čas, který Průša na fakultě strávil, si spíš než mýty a legendy vybavuje některé učitele. „Nejvíce jsem si oblíbil Romana Vida, asi proto, že mě nikdy neučil. Z naší katedry zase Jiřinu Salaquardovou, Davida Kořínka, Honzu Hanáka a určitě ještě na některé další zapomínám," zamýšlí se pamětník. Aby však nezůstal nic dlužen tématu čísla, Průša přece jen vzpomíná i na jednu fakultní legendu: „Pan recepční Babák byl takový dobrý duch fakulty, stále v dobré náladě. Ani nevím, jestli tam ještě stále je.“

Dnes už Průša na naší fakultě nestuduje, ale pořád s ní zůstává v kontaktu, a to doslova. „Hned vedle fakulty otvírám kavárnu, která by měla začít fungovat během ledna. Řekl jsem si totiž, že když mě z fakulty vyhodili dveřmi, alespoň se jim budu dívat do oken," uzavírá budoucí kavárník s úsměvem.

blog comments powered by Disqus