Šprty v Norsku nemají

Do rubriky Téma čísla napsala Dominika Dufková (Neděle, 16. listopad 2008)

Co obnáší studium v zahraničí a že se dá norština zvládnout ani ne za půl roku, si po dobu loňského podzimního semestru vyzkoušela Helena Bončková, studentka Mezinárodních vztahů a Evropských studií na naší fakultě. O příležitosti ji informoval e-mail nabízející v rámci programu Erasmus volná místa v Norsku. Během několika týdnů bylo rozhodnuto, že Helena stráví příštích pět měsíců v druhém největším norském městě Bergenu, které je označováno za bránu k norským fjordům.

Na svůj pobyt vzpomíná v dobrém, vytýká však organizaci University of Bergen jedinou vadu – nedostatek kontaktu s Nory. Kurzy vyučované v angličtině byly navštěvovány především zahraničními studenty, stejně tak koleje pro studenty z jiných zemí – Fantoft – byly v jiné části města, než koleje norských studentů. Nicméně i přesto bylo bydlení ve Fantoftu pro Helenu velkým zážitkem. „Bydleli v něm studenti nejenom z Evropy, ale především z Afriky a Asie, takže se člověk mohl zúčastnit třeba afrických tanečních večerů s bubnovým doprovodem nebo tradičních japonských čajových obřadů. Soužití lidí ze všech koutů světa, s odlišným způsobem života, s jinými tradicemi, kulturou a vyznáním, dělalo z Fantoftu místo s opravdu jedinečnou atmosférou.“

Řízená spolupráce mezi studenty se příliš nepěstuje, aspoň Helena s ní zkušenosti nemá, i když se o pokusech vytvořit studijní skupiny doslechla od kamarádky. Ta nápad studovat na seminář či zkoušku společně za šťastný moc nepovažovala. Hlavní problém byl v dorozumívání a na učení tak nezbýval dostatečný prostor. „Velkým pozitivem bergenské univerzity byl vstřícný přístup ke studentům ze strany vyučujících – vždy byli ochotni nás vyslechnout a pomoci. Na svou práci jsme také vždy obdrželi od vyučujícího zpětnou vazbu, což u nás není zcela běžné,“ popisuje tamější školský systém Helena. Velká část předmětů je vedena formou seminářů, kde podle Heleniných slov vynikali hlavně norští spolužáci. Nebáli se totiž zeptat, ani pochlubit se svými zkušenostmi v oboru. Označení šprt se v Norsku prostě nenosí a nikdo nemá v tomto směru zábrany.

Ze všeho nejvíc rodačku z Českého Těšína okouzlila nádherná norská příroda. Při horských procházkách musela sice Helena třeba i sebrat nějakou tu PET láhev, kterou sportující Nor zahodil, ale přesto se jí vyplatilo sem tam ošidit přednášku a vyrazit na výlet. Studijní pobyt v Norsku nepovažuje za žádnou řeholi a vyučující občas Erasmákům přimhouřili oko. Představa, že ve škole nemusela nic dělat, je ovšem mylná. Standardní zkouška na norských univerzitách trvá čtyři až šest hodin, během nichž máte za úkol vámi nabyté znalosti prokázat v několikastránkové eseji na zadané téma. „Norové nejsou zvyklí učit se tolik jako my a navíc si s sebou můžete vzít některé pomůcky a příručky, které ovšem nejprve musí projít přísnou kontrolou, zda neobsahují taháky.“

Jistou nevýhodou studijního pobytu byl stipendijní grant, který, co se týče Norska, zdaleka nepokryje veškeré náklady. Dobré je být si toho vědom už před odjezdem a nějakou tu korunu si naspořit. Někteří studenti to řešili brigádou přímo v Norsku a výhodou bylo také včasné zjištění, co a kde nakupovat. „Lidl byl v Norsku velký kamarád,“ sdělila mi Helena. Většina užitkových věcí se dala koupit v tzv. second-hand obchodech, jejichž sortimentem v Bergenu není zdaleka jenom oblečení. Seženete zde i nábytek nebo třeba nádobí. S učebnicemi to ale již tak veselé nebylo. „Knihy jsou v Norsku obzvláště drahé. Naštěstí byla univerzitní knihovna skvěle vybavena, takže nebylo třeba mnoho dalších materiálů shánět,“ říká Helena a vzkazuje: „Studium v Norsku je jednoznačně skvělá zkušenost, a proto rozhodně neváhejte.“