Sledoval jste průběh Týdne neklidu?
Nepozorně. Prošel jsem kolem jedné demonstrace. Potkal jsem tam kolegu z fakulty, z čehož jsem měl dobrý pocit. Já jsem v tu chvíli ale zrovna spěchal opačným směrem.
Proč jste se k demonstrantům nepřipojil?
Bohužel to nebylo v mých časových možnostech. Velmi rád jsem se ale zúčastnil panelové diskuse na fakultě, která Týdnu neklidu předcházela.
Na zmíněné diskusi jste si vyslechl i argumenty a otázky studentů. Překvapily vás něčím?
Pozitivně jsem vnímal, že představitelé studentských hnutí dokázali zasvěceně pojmenovat obě dimenze problému. První z nich se týkala školného a obecně financování terciárního vzdělávání. Nezapomněli ale ani na oblast, kterou nazvali managementem a já bych ji označil jako systém rozhodování na univerzitě. Padla tam i jedna velmi trefná otázka. Tazatel se ptal na spolupráci různých studentských protestních hnutí a dalších aktérů nesouhlasu. Ani mě příliš neudivila odpověď, že tyto skupiny spolu příliš nespolupracují.
Čím si to vysvětlujete?
Jsou tu různé skupiny lidí s různými motivacemi k nesouhlasu s uvažovaným legislativním krokem. Pravděpodobně by však volili jiná řešení, kdyby měli právo rozhodovat. Vnímám to jako důkaz toho, že návrhy jsou skutečně problematické pro lidi napříč společností.
Do které skupiny reformních kritiků patříte vy?
Já jsem zastáncem středověkého modelu univerzity. Chci podporovat ustavení oboru, ve kterém působím. Spolu se mnou se diskuse zúčastnil i bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška, který vše vnímal z perspektivy politika a univerzitního manažera. Mně je tento pohled bytostně cizí. I přesto, že v některých věcech jsme měli odlišné názory, oba jsme se shodli na tom, že pojetí reformy je problematické.
Prezident studentské protesty patologizoval
Kdybyste byl dnes studentem, bouřil byste se?
V době, kdy jsem studoval, nebylo zvykem se moc bouřit. Je ale velmi pravděpodobné, že bych byl stržen vlnou protestů také. Jen nedokážu říci, zda bych byl jako student schopen reflektovat události tak, jak je vnímám dnes ze své pozice.
Jak jste hodnotil reakci politických představitelů na studentské protesty?
Zaregistroval jsem, že ministr školství přestal zarputile ve vládě prosazovat, aby se návrh reformy projednal. To jsem přivítal. Poprvé mě příjemně překvapil. Postřehl jsem i reakci prezidenta. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, měl sklon protesty, zvláště pak studentské, patologizovat. To chápu jako projev jeho intolerance, která mě však vůbec nepřekvapila. Předseda vlády reagoval tak, jak ze své pozice musí, tedy zdrženlivě.
Prezident Václav Klaus se do kritiky protestů pustil ostře. Odrazilo se to podle vás na tom, jak studentské protesty vnímala veřejnost?
Popularita Václava Klause vyplývá z jeho dlouhodobého působení ve veřejném životě a z jeho prezidentského úřadu. Jeho snaha patologizovat nějakou skupinu lidí není žádná novinka. Usiloval o to i v případě gayů a leseb v době pořádání Prague Pride. Já to považuji za velmi neseriózní způsob, jak komunikovat o veřejných problémech. Část lidí tomu ale samozřejmě naslouchá.
Informační systém nám bere zdraví i psychickou pohodu
Jaká jsou podle vás nejslabší místa připravované vysokoškolské reformy?
Podle mého názoru by univerzita měla být místem, kde se nezávisle na vnějších vlivech diskutuje o poznání. Diskuse musí reflektovat i praxi, ale neměla by být závislá na pragmatických zájmech různých subjektů ve společnosti. Na univerzitě by se měli studenti seznamovat s čerstvým poznáním a zároveň se toto poznání učit vytvářet. Lze to zajistit pouze v případě, že pracovníkem je člověk, který současně bádá i učí. To jsou principy, ze kterých vycházím. Na českých univerzitách, zvláště těch mladých, zatím však nejsou plně prosazeny. Navrhovaná legislativní změna by proces jejich dozrávání brzdila a fixovala by stávající stav. Za nežádoucí také považuji prosazování mimoakademických zájmů na univerzitní půdě. Momentálně stažený návrh legislativní změny by tento trend podpořil tím, že by posílil vliv zástupců mimoakademických zájmů a managementu univerzity na úkor profesorů a představitelů oborů.
Co je špatného na posílení managementu univerzity?
Role univerzitního managementu je už dnes velmi výrazná. V budoucnu by to mohlo přinést ještě větší oddělení role výzkumníka od role učitele. Z manažerského hlediska je to totiž jednodušší model. Přibylo by také různých činností, které s výukou a výzkumem nemají nic společného. Narážím především na práci s informačním systémem, vyplňování různých kolonek a podávání hlášení. Znám fakultu, kde nastává problém, když někdo získá grant na svůj vědecký projekt. Vedení této fakulty je v tu chvíli přesvědčeno, že za něj musí sehnat náhradu do výuky.
Návrh reformy také počítá s posílením rektorské funkce na úkor pravomocí děkanů. Jak se na tento model řízení díváte?
Já ještě pamatuji fakulty jako právní subjekty. Nyní je to poprvé od Rakousko-Uherska, kdy tomu tak není. Myslím si tedy, že centralizace už bylo dosti. Posilování role rektora znamená především zvýšení vlivu úředníků na rektorátu. Je to nežádoucí, protože to vede k prosazování unifikovaných schémat na univerzitách, kde jsou velmi různorodé obory s rozdílnými potřebami. Směřování ke sjednocenému bádání i pedagogické práci vnímám jako jeden z velkých problémů. Zářným příkladem toho je i zmíněný informační systém, který způsobuje ztrátu energie, zdraví a psychické pohody profesorů, kteří by se raději věnovali vědě.
Má sjednocení vzdělávacích procesů vliv i na studenty?
Například u nás měli dříve studenti, kteří přicházeli z jiných univerzit, akreditační komisí schválené rozdílové předměty. Nejprve na ně nadávali. Když je však absolvovali, byli za takový postup rádi. Díky tomu totiž zjistili, co od nich budeme vyžadovat. Teď je nemají. Nebudu říkat, jak k tomu došlo, ale nebylo to z naší vůle.
Vedení škol by mělo se studenty víc diskutovat
S jakými dalšími problémy se vysoké školy dnes potýkají? České vysoké školy jsou z velké části sbory učitelů, kteří mnohdy jen reprodukují polopravdy napsané v ne příliš odborných publikacích. Další problém vidím v tom, že stát ekonomicky nepodporuje studenty doktorského studia tak, aby mohli studovat a bádat.
Studentům také vadilo, že by měli menší zastoupení ve studentských senátech. Podobnou debatu rozvířil před časem Ivo Možný. Ve svém článku v Lidových novinách upozorňoval na to, že studenti nevědí, o čem rozhodují. Měli by mít podle vás studenti na řízení univerzity a fakulty vliv?
Považoval bych za optimální, pokud by studenti v senátech tvořili polovinu, jako je tomu dnes. Současně by ale musela mezi senátory a představiteli škol, fakult a oborů probíhat intenzívní diskuse. Je totiž nutné, aby byli vzájemně poučeni. Dnes mám pocit, že ani jedna strana o komunikaci příliš nestojí. Pokud by se zastoupení studentů v senátech snížilo, posílilo by to sklon vedení fakulty s nimi o problémech nehovořit.
Často se v protestech objevovala otázka poplatků za studium na vysokých školách. Jaký názor na ně máte vy?
V té podobě, jak je školné navržené, ho vnímám jako manýristický obrat, který nepřináší nic pozitivního. Na finanční situaci škol by poplatky vliv neměly a studentům by zkomplikovaly život. Z principu ale proti poplatkům nejsem.
Z průzkumů vyplývá, že univerzity studují děti vysokoškoláků, zatímco potomci lidí s nižším vzděláním a pravděpodobně i nižším příjmem takové ambice nemají. Nesnížilo by školné ještě více jejich studijní možnosti?
Procento lidí, kteří studují na vysokých školách, je oproti minulosti velké. Dobré strukturální podmínky pro zavedení školného tady ale nejsou. Je málo pravděpodobné, že kdyby bylo školné zavedeno, zvýšily by se studijní šance pro chudé talentované lidi. Pokud já vím, modely reprodukce vzdělávacích drah jsou v české společnosti poměrně rigidní. Školné by tento stav nejspíš posílilo.
Medailon
prof. PhDr. Libor Musil, CSc.
- vyučuje na katedře sociální práce a sociální politiky, kterou do ledna 2011 vedl
- je členem státní zkušební komise pro obor Sociální politika a sociální práce, přijímací komise pro postgraduální studium a vědecké rady Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
- v letech 2001 – 2010 byl členem pracovní skupiny pro sociální vědy Akreditační komise
- je členem redakční rady časopisu Sociální práce/Sociálna práca
- je ženatý, má dvě děti