1. Přednášek je minimum a ke každé z nich je vždy alespoň jeden seminář. Osm lidí zapsaných v semináři je moc, avšak i výjimky o třiceti studentech se najdou.
2. Jak probíhá výuka? Za semestr musí každý student odprezentovat povinný text – někde ho pouze shrne a zkritizuje, jinde vede celou hodinu, klade otázky, diskutuje. Každá prezentace musí obsahovat několik otázek, kterými prezentující vyvolává diskuzi. Prezentaci, její náplň a otázky musí autor probrat s učitelem minimálně týden před seminářem.
3. Student si může vybrat, jak ukončí seminář. Může napsat až dvacetistránkový domácí úkol (kratší bakalářka), nebo se nechat ústně vyzkoušet (písemné zkoušky jsou zde raritou) za 6 kreditů, nebo napíše několik abstraktů povinných textů, či kratší pětistránkovou esej a dostane 3 kredity.
4. Student v průběhu semestru musí napsat i krátké eseje, kde na maximálně čtyři stránky musí shrnout jakkoliv dlouhý text a k němu přidat další literaturu. Oproti tomu na naší fakultě se klade důraz spíše na obsáhlejší, zato méně informačně nabité práce.
5. Diskuze je považována za samozřejmost. Němečtí studenti diskutují hodně. Jestliže prezentace zabere maximálně dvacet minut, zbytek semináře je zaplněn diskuzí. Němci však raději spolupracují s Němci. S cizinci si mnohdy navzájem kvůli jazykovým bariérám nerozumí.
6. Základním požadavkem jakéhokoliv výstupu je kritičnost. Student musí být kritický k textu, k jeho autorovi či k přednášejícímu. V kritickém duchu jsme tedy strávili celou hodinu hodnocením tříměsíčního sociologického semináře a studenti se nebáli být upřímní a říkat pravdu o tom, co se jim líbilo, co ne a co by se mělo udělat jinak. Každý student měl svůj vlastní názor a přestože se názory moc nerůznily, nikdo neřekl, že si myslí to, co kolega vedle, jak to bývá v Česku běžné. Místní mladí lidé jsou totiž ke kritickému myšlení vedeni již na středních školách a gymnáziích.
7. Němečtí studenti vědí, co jim studium dá, přestože mnohdy nemají jasno v tom, co budou po škole dělat. Spolubydlící Němec mi na otázku, jaká budoucnost ho s politologií čeká, odpověděl: „To není o tom, co budu dělat, ale o tom, co umím a jak to dokážu využít. Umím si přečíst jakýkoliv text, shrnout jeho podstatu několika větami, porovnat jej s myšlenkami a názory jiných autorů nebo směrů, zkritizovat jej a celkově ho zhodnotit.“ Takovou odpověď jsem neslyšela od žádného ze svých dvou set spolužáků, ani od nikoho dalšího studujícího humanitní vědy v Česku. Smutné, že studují něco, jehož hodnotu sami nedokážou pochopit ani vysvětlit.
8. Němečtí studenti jsou pilní. Čtou většinu, ne-li všechny povinné texty, chodí na přednášky (většina z nich není nepotřebná, jak už to bývá na naší fakultě). V Německu se totiž studenti nešprtají (samozřejmě základní věci ano), ale snaží se události pochopit v celku: proč se to stalo, jak, jaké to mělo následky. Nesnaží se jenom naučit datum a událost bez větších návazností, což je opět oblíbená praktika v Česku. Učivo si snadněji zapamatují zmíněnými prezentacemi, diskuzemi, esejemi a domácími pracemi.

A jak je to v Česku? Diskutovat se u nás moc nedá. Studenti se až příliš bojí, že by jejich názor mohl být špatný nebo hloupý. K textům se velká diskuze taktéž nekoná, jelikož si je přečte málokdo. Co se týče spolupráce mezi studenty, ta je v Česku špičková. Každý se snaží ošulit, co se dá. Povinné texty se rozdělí mezi jednotlivé studenty, ostatní si pak přečtou pouze výpisky. Ti poctivější pak ale nemají s kým diskutovat, protože ostatní si toho z výpisků moc neodnesou – museli by se je znovu našprtat.

Musím říct, že já ráda diskutuji a snažím se vždy něco říct, pokud alespoň něco o tématu vím. Přestože jsem četla všechny texty na své německé hodiny, nikdy jsem nestačila udržet krok s Němci, kteří i jako studenti mohou být nazváni odborníky. Oni vyučované látce rozumí a chápou ji v celém jejím smyslu. Bohužel já jsem se to za celých sedmnáct let studia nenaučila. A neviním za to sama sebe!

Jestliže náš nejlepší ministr školství volá po reformě vysokých škol a studenti hlásají, že pokud budou platit školné, chtějí mít kvalitnější výuku, pak já říkám: starého psa novým kouskům nenaučíš. Samotní učitelé nemohou usilovat o kvalitnější výuku, studenti jim musí pomoct. Pokud se tedy má reformovat české školství, mělo by se začít od základů. Studenti by se měli učit chápat věci v celku, chápat význam a následky jednotlivých událostí či výroků. Měli by být již od mlada vedeni k utváření vlastních názorů a odvaze říct je nahlas. Měli by se poctivě věnovat svým povinnostem a nesnažit se vše obejít, jak je v Česku zvykem. Pokud budeme chtít upéct výborný dort, nebude stačit, že krém je vynikající, když je základ červivý.

blog comments powered by Disqus