Studenti mi často zlepší den, říká paní z bufetu

Do rubriky Téma čísla napsala Kristýna Turečková (Sobota, 7. duben 2012)

Den co den malý bufet Lékařské fakulty praská ve švech. Studentům z naší fakulty vyhovuje nejen jeho blízkost, ale i domácí prostředí, které je oproti lehce anonymní menze na rektorátě pro mnohé příjemnější. Oblíbenost útulné jídelny potvrzuje i fakt, že v anketách stravování studentů Masarykovy univerzity v kategorii vstřícnosti personálu opakovaně suverénně převálcovala všechny ostatní menzy. Svůj díl na tom má jistě i Iveta Rousová, jejíž energie a optimistický přístup zvedne náladu nejednomu příchozímu.

Jako pracovnice menzy začala před šesti lety a na svém místě je spokojená. „Být v přítomnosti mladých lidí mě neskutečně nabíjí. Kolikrát přijdu do práce unavená a se špatnou náladou. Ostatně jako každý mám spoustu starostí. Jakmile se však blíží hodina obědů a začnou sem proudit davy studentů, kterých se tu kolem poledne mihne přes tři sta, hned se všechno otočí o sto osmdesát stupňů. Jsem za to moc ráda,“ pochvaluje si své povolání Rousová.

Její vřelý vztah ke studentům potvrzuje i skutečnost, že se s mnohými z nich zná osobně. „Nesmírně mě těší, že si na nás studenti vzpomenou. Posílají pohlednice z různých cest, například z Thajska či Mexika a podobně vzdálených destinací. Různých pozorností máme plnou nástěnku. Nedávno jsme zrovna byli pozvaní na svatbu jedné studentky z Lékařské fakulty. Občas mi sem bývalí studenti přinesou ukázat mimina. To mně vždycky udělá radost. Samozřejmě jsou tradicí návštěvy plesů, kam jsme zvaní, i když nevýhodou pro nás nestudenty je to, že akce jsou pořádané přes týden a ráno vstáváme do práce,“ vypráví.

Bufet na Lékařské fakultě nedělá neobvyklým jen jeho každodenní atmosféra. Protože se tu pravidelně střetává mnoho lidí, slouží čas od času jako prostor pro konání různých podpůrných akcí. „Jednou se nám z bufetu stala sběrna plyšáků, kteří putovali chudým dětem do nemocnic v jižní Africe a Mexiku. Akce měla tak velký ohlas, že množství plyšáků nebylo téměř možné odvézt. Dokonce sem chodili i cizí lidé, kteří s tímto místem nemají nic společného, a dávali nám pro děti nově koupené pastelky a různé potřeby do školy,“ vzpomíná Iveta Rousová.

Práce v bufetu Ivetu Rousovou i po několika letech naplňuje. „Nikdy nemám problém se bavit s příchozími. Zcela náhodou tu vzniká celá řada vtipných situací způsobených přeslechy a zmatkem. Nedávno jsem třeba o půl třetí omylem začala popohánět lidi z univerzity třetího věku slovy – Děcka, dožvýkat poslední sousto a končíme! – protože už jsem tak zvyklá,“ usmívá se Rousová.