Na psaní onoho článku o správě budov jsem se těšila. Aby také ne. Žádné velké kauzy, žádná politika, jen oddechové téma, které má v popisu práce zkrátka informovat. To byla ale mýlka. Kromě vstřícného elektrikáře a srdečných uklízeček se mi od techniků přes vrátnici až k recepčním vždy dostalo prvotní odpovědi: „Nejsme teď v pozici, kdy bychom si mohli dovolit pro váš časopis vypovídat. Chápeme, že je to vaše práce, ale vy zase musíte pochopit nás.“
O porozumění jsem se snažila. Proč někomu vadí mluvit o osobním životě, jistě pochopitelné je. Ovšem do hlavy mi nejde, koho či co může ohrozit pouhý popis činnosti. Ten by snad nepřekroutil ani nejhorší bulvární novinář.
Jaký fantom obchází správu budov, netuším. Co se ale nestalo, vím jistě. Přes všechnu nepostradatelnou práci, kterou správa budov odvádí, toho o studentech naší fakulty mnoho neví. Jinak by nemohla zaujmout tak odmítavý postoj k lidem, kteří studují na jedné z nejprestižnějších kateder žurnalistiky v zemi, kde je jim už od prvních krůčků vtloukána žurnalistická etika zamezující vzniku překroucených výroků mnohem dříve, než tomu bývá v leckterých seriózních novinách.
Možná jsem se na počátku přece jen spletla a máme co dočinění s dosud dobře utajovanou kauzou. Jaképak tajnosti mlčenliví pracovníci asi střeží..?
blog comments powered by Disqus