Stipendia jsou výraz uznání, ne grant

Do rubriky Téma čísla napsal Jan Motal (Sobota, 28. duben 2012)

Stipendia mají být ocenění studentské činnosti, jež má dvě roviny. Ta symbolická přichází od školy jako uznání, jako výraz toho, že neexistuje předěl mezi těmi, kdo učí a kdo se učí. Všichni jsme součástí jedné hutě, v níž se taví společnými silami myšlenky. Materiální rovina by měla pak dát studentům a studentkám možnost – možná naposledy ve svém životě – věnovat čas tvůrčím aktivitám a ne zaměstnání.

Stipendia jsou výrazem univerzity jako místa vzájemné podpory a dialogu. Studentstvo přináší čerstvý vítr a myšlenky, pedagogický sbor osobnosti, zkušenosti a odbornost. Bohužel, v současném systému na naší fakultě hrají stipendia spíše roli finančního koše, z něhož studentské spolky saturují své náklady. Taková grantová příležitost, jejíž management nyní padl na studentskou komoru senátu. V takovémto způsobu uvažování nejsem schopen plnit svoji roli porotce ve stipendijní komisi, do níž jsem byl začátkem roku zvolen. Proto odcházím.

To, že by si studenti měli rozhodovat o stipendiích sami, vítám. Je to potřeba ale potom vnímat jako výraz studentské samosprávy. Co to konkrétně znamená? Že se při diskusi nad stipendii s žadateli a mezi žadateli objeví strukturální problémy studentských aktivit na fakultě a aktivizuje se politický život ve škole. Komise, jako jeden z orgánů samosprávy, má iniciovat diskusi nad vztahy mezi spolky a fakultou a ze zálohy kontrolovat veřejnou diskusí činnost senátní komory. Tedy, zda důsledně prosazuje zájmy studentů a studentek.

To je možné jen při rozhodování ve vzájemné diskusi. Hodnotící výkon je jen třešničkou na dortu. Jak ukázala dvě veřejná slyšení, která již má komise za sebou, problémů je více než dost. Mezi jinými například velmi nízká podpora studentských projektů na katedrách, a to i když jde o součást legitimních struktur fakulty, jako je IIPS.

V současnosti stipendijní komise vlastně ani nerozhoduje. Deliberativní fáze sice přináší diskusi, ale poté následuje solipsistní známkování v počítačovém systému. Ten hodnocení zprůměruje a rozhodne tak za komisi. Není transparentní, protože neukazuje motivace členů komise. Jejich odlišné pohledy nivelizuje do matematického modelu. Navíc vede k tomu, že se komise snaží vyhovět nějaké matrici, namísto toho, aby se postavila za rozhodnutí plnou vahou své osobnosti a řekla na veřejném slyšení z očí do očí žadatelům a žadatelkám, proč se rozhodla právě takto.

Především ale tento systém vychází z ideje komise jako poradního orgánu při grantovém programu. Na to komise nemá kvalifikaci (jsme snad odborníci, kteří jsou schopni posoudit projekty?) a navíc něco takového do logiky stipendií nepatří. Stipendia nejsou složka rozpočtu školy pro hrazení materiálových výdajů. Obchází se tak oprávněné nároky studentů a studentek na materiální podporu ze strany univerzity.

Současná podoba hodnotícího procesu, která nechává rozhodovat počítačový systém a ne lidi, neodpovídá mé představě o místě a roli stipendijní komise na fakultě. To jsou mé důvody, proč se vzdát mandátu, jehož výkon koliduje s mým svědomím.