Studenty vychováváme pro zahálčivou společnost, řekl na debatě o vzniku fakulty Ivo Možný

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Veronika Gecová (Neděle, 29. duben 2012)

Žádné vyvýšené stoly ani přeplněný sál. Debata Sociologického nástupiště o vzniku naší fakulty a přeměnách katedry sociologie má komorní, takřka seminární atmosféru. „Z titulů přítomných je zjevné, že se tady moc ve své kůži necítím,“ glosuje na úvod moderátor Roman Vido a sál se otřásá prvním z mnoha výbuchů smíchu.

Zmíněnými otitulovanými řečníky jsou Jaroslav Střítecký, Ivo Možný a jejich bývalí žáci Petr Mareš a Ladislav Rabušic. Všichni vzpomínají na svou leckdy velmi klikatou cestu ke vzdělání a sociologii.

„Já sice nemám sociologické vzdělání, ale to je tím, že nemám žádné pořádné vzdělání. Do obecné školy jsem chodil za protektorátu a studium literární vědy v padesátých letech, kdy všichni přední světoví spisovatelé byli na indexu, studiem prakticky nebylo,“ vypráví poutavě Ivo Možný a studenti hltají jeho slova, jako by poslouchali pohádku.

V jednom se všichni shodují – komunistická stísněnost studijních poměrů zaručovala menší třídy, ve kterých bylo praktikováno vyučování ve stylu dnešních proseminářů. „Všichni jsme pocházeli ze střední vrstvy a nesli jsme si s sebou předsudky s ní spojené. Proto bylo výhodou, že jsme se při praxi dostávali do těžko dostupných prostředí,“ hodnotí Petr Mareš.

Po rušném roce sametové revoluce, kdy se stal vedoucím katedry sociologie Ivo Možný, však nastal zlom. Po vzoru evropských univerzit se na Filozofické fakultě začaly tvořit nové katedry, které zaznamenávaly výrazný zájem studentů, a to na úkor již zavedených oborů. Proto se začala v kotelně utvářet její mladší sestra, která i přes značný odpor ostatních fakult získala akreditaci a vlastní budovu.

Nechceme mrhat vaším talentem

Zkrátka nepřijdou ani studenti v publiku, které moderátor vybízí k dotazům. Sociologové vypráví zážitky z hospod, manželské poradny a vrací se i k odchodu svého kolegy Jana Kellera. Jednu z posluchaček zajímá, co stojí za obrovským rozmachem fakulty a zrušením seminární výuky. „My bychom vás mohli přijímat třeba dvacet, ale když máme na sociologii až sedm set přihlášek, bylo by to obrovské mrhání talentem,“ odpovídá bývalý děkan Ladislav Rabušic.

Přísedící mu přizvukují ve stejném duchu. „Nechtěli jsme posluchače, ale studenty. Vizí nově vzniklé fakulty bylo minimum kontaktních hodin a princip samostudia v délce padesáti hodin týdně,“ přibližuje Možný. Povedlo se to ale jen částečně. „Nedávno jsem zjistil, že pracovní týden studenta naší fakulty čítá asi šestnáct hodin práce. Studenty vychováváme pro zahálčivou společnost,“ lituje sociolog.

Působivá řeč dělá na studenty dojem a sahá jim do svědomí. „Z přednášky jsem si odnesla důležitost samostudia a vím, že se mám spoléhat na sebe, ne na školu,“ hodnotí zčerstva Helena Vaňková, studentka sociologie a žurnalistiky.

Diskuzi uzavírá dotaz, zda mohou být někdy inspirativní i studenti. „Když se povede student, který napíše výbornou bakalářskou nebo diplomovou práci, je to slast, která se dá přirovnat k jiným slastem,“ odpovídá pohotově Rabušic. Sál se rozpačitě chichotá a Střítecký překvapeně reaguje: „To jsem se nedočetl ani u Freuda.“