Umělec virtuálního věku David Kořínek | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Umělec virtuálního věku David Kořínek

Do rubriky Rubriky napsala Martina Pelcová (Neděle, 16. listopad 2008)

Zapínáte pravidelně televizi na svůj oblíbený seriál? Spravujete si profil na MySpace? Využíváte Skype nebo QIP? Zachvacuje vás panika pokaždé, když se nemůžete přihlásit do ISu? Ať už jste studenty environmentalistiky nebo mezinárodních vztahů, bez pohybu ve virtuálním prostoru byste dnes stěží obstáli. Právě nová média a s nimi související virtualita jsou předmětem zájmu Davida Kořínka (38), vedoucího specializace digitální média na Katedře mediálních studií a žurnalistiky.

Paradoxně právě David Kořínek je mezi studenty pověstný svou nechutí používat ICQ, Facebook a další vymoženosti, které nová média přinášejí. „Pracovně využívám pouze Blogger a YouTube jako svou nástěnku, na kterou můžu kohokoliv odkázat, když se zeptá na mou práci,“ říká a pokračuje: „Připouštím, že jsou pro mne formy elektronické komunikace zajímavé z teoretického hlediska. Ale nic to nemění na tom, že nenahradí kontakt z očí do očí. Čím víc jste ve virtuálním prostoru, ať už je to komunikace e-maily nebo mobilními telefony, tím víc se snažíte ty lidi vidět.“ Využila jsem tedy možnosti setkat se se svým vyučujícím tváří v tvář a nechala si od něj povyprávět něco o jeho dosavadní životní dráze.

„Už od malička jsem se pohyboval v blízkosti umění,“ líčí své dětství Kořínek. „Bylo to dáno hlavně tím, že oba rodiče jsou literární vědci. Třeba do divadla jsme s bráchou chodili každý týden už od mých sedmi let. Vždycky jsem měl díky tomu blízko k jakémukoliv performativnímu umění, ke kterému se brzy přidal i film.“ Když se měl po maturitě rozhodnout, kam dál směřovat své kroky, zvítězila uměnovědná studia. Studovat vytoužený obor však příliš snadné nebylo. „V osmdesátých letech bylo velmi těžké dostat se na školu, jako je FAMU. Brali jen pár lidí a karty byly většinou už předem rozdané. Šel jsem studovat český jazyk a dějepis s tím, že pokud to bude možné, přestoupím co nejdřív na uměnovědy.“ Díky listopadovým událostem se mu to podařilo – po dvou měsících prvního semestru nastoupil na filmovou vědu. V té době také začal věnovat stále větší pozornost rozmáhající se kyberkultuře, které se později věnoval i jako externí redaktor časopisů jako Živel, Computer či Internet.

Od třetího ročníku školy pracoval také jako scénárista a asistent režie pro Českou televizi. Se svými minimálními zkušenostmi museli on a jeho kolegové způsob, jak sestavit dobrý scénář, objevit sami. „Na začátku devadesátých let byl ze strany médií výrazný hlad po nových nápadech a my se měli stát scénáristy, aniž bychom věděli, jak psát. Učili jsme se doslova za pochodu. Dlouhé týdny jsme koukali na televizi, všechno si nahrávali, vypisovali si délky záběrů. Zkoumali jsme, proč to má vypadat takhle a ujasňovali si, co chceme, aby vypadalo jinak.“

Studium na filmové vědě ukončil v roce 1994. „Tehdy bylo všechno experimentální a avantgardní přijímáno značně nekriticky, a tak jsem se rozhodl psát o komerčních filmech,“ popisuje vznik své závěrečné práce Americký film osmdesátých let jako kulturní fenomén. „Spojil jsem to navíc s literaturou. Ona literární a filmová vlna se spolu s alternativním hnutím šedesátých let během následujících dvou desetiletí přetavovala do středního proudu. Takže to byla v podstatě práce o postmoderní kinematografii a zároveň očista amerického filmu,“ usmívá se, a dodává, že i mainstreamový film může být z určitého úhlu pohledu avantgardní. Po skončení studia nastoupil do televize jako dramaturg, kde působil dva a půl roku. Poté přešel na post externího režiséra, na kterém působí dodnes.

I při svém neustálém pohybu v hi-tech technologiích si rád najde čas i na umění v reálném světě. Záznamy děl na YouTube nepokládá za konkurenci skutečného umění. „Pokud vidíte něco online, chcete to vidět i živě. Kopie na síti beru spíš jako pozvánku, návnadu na to zažít to v realitě. Nedovedu si představit, že by měl člověk stejný pocit z kopie jako z bezprostředního vnímání daného díla v galerii.“

Během svých studentských let hledal inspiraci na nejrůznějších přehlídkách a festivalech. Před dvěma lety se jich účastnil také jako tvůrce se svým dílem Artivisté. Dokument, jehož název vznikl spojením slov „art“ a „aktivisté“, se snažil upozornit na to, jak vnímají problémy české i globální společnosti umělci prostřednictvím své tvorby. Při práci na filmu se seznámil s aktivistickou skupinou Rafani, jejiíž činnost už nějakou dobu sledoval. Rafani na sebe upozornili mimo jiné přemalováním pražské Lennonovy zdi nazeleno či pálením tří černobílých verzí české vlajky v předvečer státního svátku na Václavském náměstí. Členové seskupení Jiří Franta, Marek Meduna a Luděk Rathouský sice provokují tím, jakým způsobem zkoumají traumatické momenty české historie, česko-německé vztahy či hranice moderních občanských práv, jako umělci jsou však mezi odborníky vysoce uznávaní. Už dvakrát se probojovali do finále Ceny Jindřicha Chaloupeckého, a byť je porota nakonec neocenila, získali cenu publika. Kořínek se k nim přidal díky jejich snaze využít ve své tvorbě i možnosti videa.

Do 2. listopadu bylo možno prohlédnout si jejich dílo v pražské Galerii Václava Špály. Výstava, na které nebyl k nalezení jediný popisek nebo letáček, byla bezejmenná. Rafani se totiž striktně odmítají omezovat písmem. „Záměrně nepracujeme s textem, protože se snažíme dostat až na samotnou podstatu. Nechceme dávat lidem jakýkoliv manuál. Když vidíte staré obrazy, taky k nim nedostanete žádný recept na uchopení,“ vysvětluje Kořínek. V podobném duchu se nesou také jejich webové stránky, na nichž není jediné písmeno. Všechna místa s textem jsou černě zaškrtána. Návštěvník stránek se dostane pouze k fotografiím a dalším aplikacím. V jediném případě se textu nevyhnuli – při vydání tiskové zprávy.

Částečně i díky své spolupráci s Rafany teď David Kořínek neustále pendluje mezi svým rodným městem a českou metropolí. „Volný čas trávím koukáním z okna mezi Prahou a Brnem. Je to i přínosné. Za ty dvě a půl hodiny se báječně uklidním, čtu si, sleduji krajinu. Jen mi to kazí ty všudypřítomné obrazovky, které se mi odráží v okně.“

Hlavním důvodem přesídlení do Prahy je však něco jiného. Po desetiletém působení na fakultě přijal výzvu v podobě vedení ateliéru na Vysoké škole umělecko-průmyslové pod názvem Supermédia (dřívější Ateliér prostorové tvorby a nových médií). Katedra volného umění se tak stane Kořínkovým dalším pedagogickým působištěm a pokračováním práce, kterou započal s Federicem Díazem ve skupině E-area před osmi lety (nový ateliér vedou spolu). Na Katedře mediálních studií a žurnalistiky se s ním pravděpodobně budeme od jarního semestru setkávat pouze jako s externistou.

David Kořínek…

… vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě MU, kde získal magisterský titul

… v letech 1988–2000 působil jako externí redaktor titulů Rovnost, Brněnský večerník, MF Dnes, Lidové noviny, Vokno, Biograph, Živel, Internet

… od roku 1994 pracuje pro Českou televizi, nejdříve jako dramaturg a scénárista, nyní jako režisér

… realizoval reportáže pro televizní magazíny Kabinet múz, Ztracená tvář měst, Kulturní magazín, Za dveřmi je A. G., Cesty, Kulturní týdeník, Souvislosti, Extrém, Pomeranč, Artmix

… v roce 2000 spoluorga­nizoval v rámci Havlova Fora 2000 teleprezenční diskuzi o sociálních tématech, politice a filozofii

… od roku 2001 je členem volného sdružení E-area, které se věnuje uměleckým projektům a architektuře v oblasti nových médií

… od listopadu 2007 je členem umělecké skupiny Rafani

blog comments powered by Disqus