Halas 1996: Studenti se neptají, komu zvoní hrana

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Nikola Boková (Středa, 3. říjen 2012)

Protestní petice studentů brněnské Filozofické fakulty proti válce v Čečensku odsuzující ruskou politiku v této zemi se může jevit jako samoúčelný počin, který stejně na tamní situaci nic nezmění.

Akce studentů a následně i mnoha významných brněnských osobností, které se svým podpisem k petici připojily, si však nekladla tak vysoké ambice jako například přimět ruskou vládu zastavit válku. Petici studenti poslali Radě Evropy, a dokonce se ji podařilo předat ruskému konzulovi. Prostřednictvím ruského velvyslance v Praze by se tak mohla dostat až do Moskvy. Nikdo a snad ani sami organizátoři petice a demonstrace na její podporu však nevěří, že by se jí v Moskvě někdo vážně zaobíral.

Co tedy chtějí dokázat?

Jako nejsnadnější cíl se zdá pouhé upozornění, že se v Čečensku porušují lidská práva a že se tam prolévá krev nevinných lidí. Studenti však chtějí ještě něco navíc. Přejí si, aby se sami Čečenci dozvěděli, že je podporují také lidé v zahraničí. Chtějí Čečencům vyjádřit svou solidaritu s jejich bojem za sebeurčení. Jsou si vědomi toho, jak obrovskou morální podporu tím mohou poslat do země, která nyní bojuje o totéž, co nám bylo v nedávné minulosti několikrát odepřeno. Studenti mají několik slibných kontaktů, které toto poselství doručí snad až na místa, kde je ho nejvíce potřeba. Můžeme proto věřit, že se v Čečensku o petici dozvědí a že si ji tamní lidé také přečtou.

Je tady ještě jeden pohled, který by měli kritici této studentské aktivity brát v úvahu. Nikdy není úplně jisté, kudy se bude vývoj našeho státu v budoucnosti ubírat a jaké ho ještě čekají nástrahy. Jestliže studenti mají dnes dostatek motivace žádat spravedlnost pro malou cizí zemi, zvyšuje se tím pravděpodobnost, s jakou budou v případě potřeby bojovat zítra za stejné věci také doma.

Studenti se prostě neptali, komu zvoní hrana…

Silvie Vašíčková číslo 5., roč. IV., květen 1996