Madeleine Albrightová: Nejdůležitější je spolupráce s ostatními státy

Do rubriky Univerzita napsala Barbora Čunátová (Neděle, 28. říjen 2012)

Kdyby aula Právnické fakulty naší univerzity měla lustr, tak je i ten obsypán studenty a pod jejich tíhou padá k zemi. Kapacita této místnosti totiž trhala předposlední říjnovou středu rekordy. Místní studenti věděli, že jim stojí za to vytrpět více než hodinovou frontu a mít možnost osobně poznat jednu z nejvýznamnějších osobností české historie. Přijela totiž Madeleine Albrightová.

Předtím než do auly tato elegantní dáma vstoupí v doprovodu několika bodyguardů a významných osob, panuje v místnosti zmatek. U vstupních dveří se pod rukama ochranky snaží dovnitř vloudit nedočkavci, kterým již kvůli přeplněnosti sálu vstup nepovolili. Přestože kapacita místnosti slibuje čtyři sta křesel, studentů se sejde mnohem víc, a tak třetina návštěvníků posedává na schodech nebo postává všude, kde se dá.

Pražská zima aneb kniha vzpomínek na mládí

Pár minut po plánovaném zahájení představuje moderátorka netrpělivému publiku Madeleine Albrightovou v doprovodu rektora naší univerzity Mikuláše Beka a českého diplomata a pedagoga Martina Palouše. Burácivý potlesk, který se line dlouhou dobu aulou, nejspíš nečeká ani sama Albrightová a rozdává úsměvy do fotoaparátů. Bývalá ministryně zahraničních věcí Spojených států amerických přijela studentům představit svoji knihu vzpomínek s názvem Pražská zima a také debatovat o současných světových otázkách právě s Martinem Paloušem.

Albrightová mluví i o svém nástupu na post ministryně. Tehdy jí bylo padesát devět let. „Myslela jsem si, že vím vše, co jsem se mohla dozvědět o své minulosti. Že vím, kdo byli mí předci a že znám dějiny své rodné země,“ začne svou řeč Albrightová výňatkem ze své knihy. „Neměla jsem ale tušení, že moje rodina má židovské kořeny a že víc než dvacet mých příbuzných zahynulo během holocaustu,“ hovoří Albrightová o událostech, které jí velmi ovlivnily život.

Všude je revoluce, a Češi jen tak sedí

Kromě knihy se debata dotýká éry komunismu u nás nebo například osoby Václava Havla. „Lidé v Americe se mě stále ptali, co ti vaši Češi. V Maďarsku byla revoluce, Poláci mají revoluce každých pět let, a Češi jen tak sedí. Teprve když se Václav Havel stal prezidentem, lidé věděli, kde je Československo, a co si Češi myslí,“ popisuje události konce tisíciletí Albrightová.

Své otázky do debaty mají šanci pokládat i studenti. Albrightová tak zodpovídá například dotaz, zda je pro Českou republiku vhodná přímá volba prezidenta. „Záleží na tom, kdo bude kandidovat,“ odpovídá se svým silně americkým akcentem velmi šalamounsky. Témata týkající se naší republiky však interpretovat nechce.

Naopak záležitosti Spojených států amerických komentuje velmi otevřeně. „Zaujal mě především patriotismus Madeleine Albrightové. Pokaždé, když se otázka týkala Ameriky, tak se země zastávala a vyzdvihovala ji,“ poznamenává studentka žurnalistiky a psychologie Zuzana Tomášková. Studentku na výkonu Albrightové zaujalo především to, jak elegantně dokázala vyjádřit názor na to, co se jí nelíbilo nebo s čím nesouhlasila. „Každému bylo jasné, co si myslí, přičemž neřekla nic špatného,“ udivovala se Tomášková. Možná bychom se mohli z jejího přístupu poučit a být hrdí na to, že jsme Češi. Vždyť málo zemí se může pochlubit takovými osobnostmi, jako je Madeleine Albrightová.