Syrská revoluce není revolucí nějaké sekty, znělo na debatě o Blízkém východě

Do rubriky Fakultní ruchy napsal Petr Opršal (Čtvrtek, 1. listopad 2012)

Občas bývá i čtvrthodinový předstih málo. Už v tu chvíli jsou poloschody-pololavičky v atriu naší fakulty zaplněny a nezbývá, než si batohem zabrat místo u zdi a vyrazit do zadní části atria pro židli. Ovšem i ty vyzbyly jen pro několik šťastných. Poslední příchozí už musí stát, aby dohlédli na pódium, kde se ve středu 24. října debatuje o dění v Sýrii.

Blízkovýchodní otázka je velice aktuální téma. Vlna Arabského jara se oblastí převalila počátkem minulého roku a teď západní svět s napětím pozoruje, zda má očekávat nástup demokracie, nebo se obávat islamistů. Své názory na revoluci v Sýrii přichází představit českosyrští aktivisté Assem Atassi, Chalid Bitar a Sandra Bitar, která byla syrským režimem třicet pět dní vězněna.

Islámské revoluce se v Sýrii bát nemusíte

Večer zahajuje odborník na blízký východ Marek Čejka svou krátkou přednáškou o moderní historii Sýrie a jejích reáliích. O tom, že se nejednalo o pokojný vývoj, vypovídá i zdánlivě nepodstatný detail, že Sýrie za posledních sto let vystřídala osm vlajek. Pevný režim zde zavládl až pod vedením Háfíze Assada, otce současného syrského prezidenta. A za vlády Bašára Assada se režim zlomil ještě k horšímu. Arabské jaro nejprve slibovalo změny, ovšem poté začalo násilné potlačování demonstrací.

Druhý promlouvá syrský aktivista Assim Atassi. „Západ se nemusí obávat islámské revoluce v Sýrii ani dovozu mudžahedínů. Zahraničních bojovníků v Sýrii odhadem není ani deset procent a ani ti nejsou zdaleka všichni islamisty,“ přesvědčuje Atassi.

„Sýrie byla vždy mozaikou všech vyznání a národností, kde ministrem náboženství mohl být křesťan. V žádném případě se nejedená o revoluci nějaké sekty, i když to tak Západ asi chce vidět. Pokud někdo zfanatizoval a rozděloval lidi, tak to byl Assad,“ prohlašuje Chalid Bitar. Jeho proslov i reakce na otázky z pléna jsou v porovnání s ostatními řečníky nejplamenější. „Západ odmítá poslat do Sýrie i tu nejzákladnější pomoc, či vyhlásit bezletovou zónu. Vyčkává, až se obě soupeřící strany navzájem vyčerpají a pak až teprve zasáhne. Slabost obou stran mu vyhovuje,“ hodnotí situaci Bitar.

Elektrická křesla a křik mučených

Sandra Bitar, jejíž jméno je největším lákadlem akce, mluví paradoxně nejméně ze všech a pouze arabsky přes tlumočníka. „Věznili mne proto, že jsem organizovala humanitární pomoc pro syrské děti a mládež do města Homs. Podmínky ve vězení byly otřesné, všude byl slyšet křik mučených, z elektrického křesla se linul pach spáleného masa. Přitom většina vězňů nejsou bojovníci, ale míroví aktivisté,“ popisuje barvitě své prožitky.

Po jejím vyprávění začíná debata. Škoda jen, že ne všem diskutérům z publika je kvůli špatné akustice rozumět. Překvapivou odpověď pronáší Chalid Bitar na otázku, co je v plánu po sesazení Assada. „To bohužel nikdo neví, sesazení prezidenta nejprve nikdo nechtěl, jen demokracii. Opozici navíc nikdo nepomáhá realizovat její záměry, takže je to těžké soudit. Navíc nemáme jediného vůdce, hlavním orgánem revoluce je syrská rada.“

Stálým tématem je netečnost západu ke konfliktu. „Nemusíte nám pomáhat, jen nám pošlete zbraně. Tenhle konflikt si zvládneme vybojovat sami, i když zatím bojujeme kameny a klacky,“ nabádá Chalid Bitar. A ačkoli je známé, že syrské vládě pomáhají Čína a Rusko, teorie o tureckých dodávkách zbraní debatéři svorně odmítají. „Turecko je hlavně cílovou zemí pro syrské uprchlíky, a ačkoli s námi většina obyvatel sympatizuje, zbraně nám neposílají,“ tvrdí Atassi.

Kdyby debata nemusela skončit už úderem osmé hodiny večerní, jistě by padly i další otázky. „Sýrie je jako otec, který ztratil všechny své děti – tak se dnes cítí většina Syřanů,“ uzavírá diskusi Sandra Bitar.