Jaroslav Kmenta: Novinář nemá co zatajovat

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Kristýna Turečková (Pátek, 16. listopad 2012)

„Když se bavím s lidmi z podsvětí, atmosféra je překvapivě docela přívětivá. Nevyhrožují, ale dají vám najevo, kdo má navrch. Uvedu to na příkladu rozhovoru s Vlastimilem Spěvákem. Už jeho samotná osoba budí fyzický respekt. O dvacet čísel větší než já, tipoval bych ho tak na 130 kg. Až po půl hodině jsem si všiml, že v povzdálí za naším stolem sedí Miroslav Rus, který byl v několika případech obviněn z vraždy. Spěvák se ohlídnul, kývnutím pozdravil a vy jste beze slov věděli, že říká: Dávej si pozor.“

Slova Jaroslava Kmenty, investigativního novináře, který stál u odhalení mnoha kauz coby novinář MF Dnes, se na přednášce o odhalování politické korupce a zločinu nesou plnou aulou naší fakulty. Příběh Jaroslava Kmenty ovšem nebyl jiný. Žurnalistiku nestudoval, protože mu za minulého režimu nepřišlo studium na takové škole příliš užitečné. K psaní se dostal oklikou přes začátky v České tiskové kanceláři až po nástup do deníku MF Dnes, kde se postupem času propracoval k řešení větších kauz.

Sundal Grosse i Bártu

„Ve své první kauze jsem poukázal na válečné veterány, kteří byli v roce 1991 v Perském zálivu při osvobozování Kuvajtu v československé protichemické jednotce. Mnoho z nich trpělo pouštní horečkou, kterou se v této oblasti nakazili. To však ministerstvo obrany zpochybňovalo,“ vypráví Kmenta. Zdůrazňuje, že v mnoha případech zapracovala šťastná náhoda a trocha intuice. Jeho jméno si můžeme dále spojit s poukázáním na kauzu Stanislava Grosse, kde postačilo zveřejnit nekorespondující informace z katastru nemovitostí a roztočil se mediální kolotoč, který měl za následek jeho pád. I tak málo někdy stačí.

Od gaunerů k bílým límečkům

Dále se Kmenta zabýval případy z podsvětí týkajících se zejména osoby Františka Mrázka. Těm se podrobně věnuje i ve svých knihách. „Po revoluci bylo podsvětí složeno z bývalých veksláků, podnikatelů snažících se zbohatnout a lidí z STB, kteří měli kompromitující materiály na ostatní osoby. Dnes už není tak zřejmé, kdo je ten špatný. Zločin srůstá se státní správou. Scéna se mění od gaunerů k bílým límečkům,“ říká poněkud znepokojeně Kmenta.

Když dcera ztratí klíče, vyměním zámky

Být investigativním žurnalistou ovšem neznamená jen pronásledovat gaunery a mít život jako z detektivky. „Nebezpečí samozřejmě hrozí, jsou negativní ohlasy a když například dcera ztratí klíče, pro jistotu vyměním zámky. Žít ve stálých obavách by mě však zdrtilo. Není dobré si rizika příliš připouštět,“ sděluje Kmenta k otázce osobní bezpečnosti. „Na druhou stranu je tato práce o neustálém ověřování zdrojů, prohrabování se velkou spoustou materiálů a vyslechnutí řady lidí, kteří nemají vždy čisté úmysly,“ nabývá přednáška na jiskrném projevu. „Nebo existují prostě blázni, kteří vám říkají utopické scénáře a vy pak po hodině sezení s nimi zjistíte, že si prostě vymýšlí,“ vypráví s lehkým pobavením v hlase.

Jaroslav Kmenta rozhodně ví, o čem mluví. Například při poslední kauze, která odhalovala Víta Bártu a nečestné praktiky jeho firmy ABL, šlo o částku několika desítek milionů. Soudní spor, ke kterému mělo dojít, by v případě prohry mohl způsobit značné škody. Nabízí se tedy otázka, co stojí za vším úsilím a co je skutečným důvodem pro člověka s rodinou, aby se pouštěl do jámy lvové. „Je to samozřejmě morální přesvědčení a možná i touha neslevit a dopídit se pravdy. Chce-li být novinář dobrý, nemá co zatajovat.“