Soudkyně Šimáčková mluvila o svobodě a lidských právech

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Kateřina Špriňarová (Pátek, 27. září 2013)

Přednáška věnovaná problematice lidských práv se konala v pondělí 3. prosince na naší fakultě. Hostem byla soudkyně Nejvyššího správního soudu, členka Benátské komise a Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU Kateřina Šimáčková.

Skupina se zájmem vyhlížejících studentů si opatrně sedá do odlehlých rohů učebny. Vtom přednáškový sál ozáří sluneční paprsky a dovnitř vchází sympatická dáma v černém. Studenti se udiveně rozhlíží a vrtí se na svých židlích. „Přisedněte si ke mně blíž,“ láme ledy soudkyně. Místo nudných osnov využívá „znaménkový“ obsah. Téma právního státu a vlády práva mají posluchači chápat s otazníkem, stejně jako sociální zabezpečení. Akcent je propleten posledním horkým tématem, kterým jsou deficity české legislativy.

Šimáčková uvádí slova profesora Jana Sokola, který se jako první ptá, co napadne puberťáka při slově svoboda. Nevidím sice do hlav návštěvníků přednášky, ale vsadila bych se, že polovina z nich začne usilovně přemýšlet, jak by odpověděli před pár lety. „Svět bez hranic a pout, velký výběr možností," odpovídá soudkyně. Ale co je na svobodě dobré, si člověk uvědomí, až když hraje nějakou hru. Jakže, hru? Studenti nevěřícně polemizují se svými sousedy. „Aby nás hra bavila, respektujeme v ní všichni stejná pravidla. Svoboda je hráč zajímavé hry, která v interakci s jinými lidmi naplňuje své možnosti a respektuje přitom pravidla,“ vysvětluje Šimáčková.

Monarchova jediná povinnost je venčit pejsky

Atmosféra v sále začíná vřít, když se z úst přednášející ozývá reakce na takzvaný přílepkový zákon. Jde o to, jak se legislativa může co nejsnadněji vyhnout důvodovým zprávám při přijímání zákonů. Názor soudkyně je jednoznačný. „Absence odůvodnění povede k libovůli.“ A nastává vyhledávání škodlivin ve státě. Kam by se měl deratizátor podívat jako první? Do parlamentu, kterému jsou transparence, odpovědnost za vlastní jednání a demokracie vzdáleny na míle daleko. Jako příklad toho, že je právní jistota špatná, uvádí Šimáčková příběh s peroxidem vodíku. „Dostala jsem pokutu za to, že peroxid vodíku v povinné výbavě lékárničky byl několik měsíců prošlý,“ říká soudkyně.

V otázce církevních restitucí je jednoznačně pro. K privatizacím se už tak kladně nevyjadřuje. Stát místo zodpovědnosti přenáší své pravomoci na soukromé osoby. „Jdete-li na úřad vlády a procházíte bezpečnostním rámem, všimnete si, že našeho premiéra už nehlídá policie, ale soukromá firma,“ vyzdvihuje Šimáčková. Největší ohlas má odpověď na otázku divačky, co si soudkyně myslí o přímé volbě prezidenta. Podle Šimáčkové se přímá volba bohužel neukazuje důstojnější než ta předešlá. Svou odpověď odlehčuje názorem na monarchii. „V monarchii to neřeší. Hlava státu chodí s pejsky po zahradě, a to je všechno, co dělá. My už to asi nestihneme,“ říká se zármutkem ve tváři a místnost nadšeně plesá.

A bonmot Kateřiny Šimáčkové na závěr. „Pokud nebudu moci vám všem dát spravedlnost, pokusím se alespoň o férové zacházení.“