Vysoká životní úroveň a krásná příroda. To je studijní léto po asijsku

Do rubriky Téma čísla napsala Marie Galatíková (Pátek, 8. březen 2013)

Nebál se využít příležitosti, spolehl se sám na sebe a vyrazil – na měsíční stáž do jihokorejského Soulu. Filip Kohoutek, student naší fakulty, na svém studijním pobytu viděl jeden z divů světa, ochutnal červy a přijel s novým pohledem na studium a život vůbec.

Nebylo to sice poprvé, kdy se Filip vypravil do Asie, přesto ho nová země po příjezdu zaskočila. „Musím říct, že oproti předchozí návštěvě mě Asie překvapila zase po jiné stránce. Indonésie, kde jsem byl předtím, je strašně chudá země. Naopak Jižní Korea je ekonomicky před námi. Mají vyšší životní standard a i co se týče výše kriminality, čistoty ulic a technologií, jsou úplně někde jinde,“ vzpomíná Filip na své první setkání s Koreou.

Při vstřebávání zážitků se Filip samozřejmě musel ponořit i do studia. Ač doma studuje psychologii a k tomu práva, na stáži se rozhodl proniknout hlouběji do ekonomie a vybral si v ní dva kurzy. Kromě účasti na výuce se snažil co nejvíce cestovat. „Jel jsem třeba na ostrov Čedžu. Ten je teď zařazený mezi nových sedm divů přírody,“ probírá se Filip vzpomínkami na léto před dvěma roky. „Pak jsem byl také v demilitarizované zóně a v krásných horách kolem Soulu. Ty jsem si nemohl nechat ujít.“

Nevyhýbal se ani divům kulinářským, ochutnal třeba červy připravované na tradiční způsob. K sehnání je v Koreji i další neobvyklý pokrm – psi. Země se je ale pod kulturním vlivem Západu, k němuž se chce přiblížit, snaží z trhu stahovat. Zároveň se do země tlačí nejrůznější fastfoodové řetězce. Korejská kuchyně je však podobně jako japonská založená především na pokrmech připravovaných z rýže, často doplněných o omáčku. "Jídlo je dobré, ale hodně pálivé. A problém je, že se jí hůlkami. Ze začátku jsem nebyl schopný se normálně najíst, všechno mi padalo a byl jsem od toho strašně špinavý,“ směje se Filip.

Pro Korejce je práce v Evropě jako dovolená

Přibližování se Koreje k Západu ovšem neplatí ve všech směrech, což není zrovna v oblasti morálky a etiky vůbec na škodu. „Jeden americký profesor nám ukazoval, jakou má smlouvu na univerzitě v Bostonu a jakou v Koreji. Americká smlouva měla několik stran, asi čtrnácti-, patnáctistránková šílenost. A ta korejská byla vyloženě jedna věta o tom, že tu bude učit, pracovní doba a co za to dostane. Korejci to mají nastavené prostě jinak. Je příjemné, že si tam lidé věří,“ ilustruje Filip s patrným náznakem kritiky namířené k euroamerické společnosti.

Slušní Korejci dbají ve velké míře také na pracovní výkon. Ne že by byli prací přímo posedlí, strach o ztrátu zaměstnání jim ale nedovoluje zvolnit. V této souvislosti Filip zmiňuje i nový trend: „Spousta Korejců teď cestuje do Prahy. To pro mě bylo překvapení. Vím, že k nám hojně cestují Japonci, ale o Korejcích tolik slyšet není.“ Příchod nejen do Prahy, ale kamkoliv do Evropy musí pro pracovně přetížené Korejce působit téměř jako dlouhá dovolená. Podle Filipa takovou změnu dokáží náležitě ocenit a užívat si volného času.

Kromě rozmanitých kulturních zkušeností si Filip na podniknuté stáži pochvaluje především zlepšení své angličtiny nebo poznání jiného stylu výuky a přístupu ke studentům a studiu vůbec. Přestože se v současné době po žádné stáži nepoohlíží, možnosti dalšího studijního výjezdu by se rozhodně nebránil. Stejně tak nevylučuje ani návrat do Koreji, byť už ne přes školu.