„Jak získáte informace, je jen na vás,“ tvrdí stále učitelé handicapovaným | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 32. ročník

„Jak získáte informace, je jen na vás,“ tvrdí stále učitelé handicapovaným

Do rubriky Minitéma napsala Kateřina Špriňarová (Sobota,  9. březen 2013)

Teiresiás byl bájný řecký věštec, který i přes svou slepotu věděl víc než jiní. O mnoho staletí později bylo jeho jméno vepsáno do názvu Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky naší univerzity. Jedním ze zakladatelů střediska je i jeho současný ředitel Petr Peňáz.

Co vás vedlo k tomu, abyste se stal ředitelem střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky?

Jako učitel Filozofické fakulty jsem se jednoho dne ocitl v situaci, kdy bylo zapotřebí prakticky vyřešit výuku nevidomé studentky. Učil jsem klasickou řečtinu a latinu a musel jsem tedy zorganizovat výuku starořecké gramatiky, což je poměrně složitý předmět. Jakmile jsem se s tím úkolem popral u svého vlastního předmětu, uvědomil jsem si, že tutéž otázku si možná na univerzitě klade řada jiných lidí. Oslovil jsem proto tehdejšího rektora Zlatušku, který podpořil mé návrhy koncepčního řešení. Takto se v 90. letech minulého století středisko rodilo, původně jako podpora pro nevidomé a zrakově postižené. Když už jsem jako organizátor byl do jeho vzniku namočený, bylo vcelku logické, že se přihlásím i do konkurzu na jeho ředitele.

Co všechno se změnilo za poslední rok?

Původně jsem si projekt představoval jako individuální práci učitele s jednotlivci nebo s malými skupinkami. Pamatuji si, jak mi tehdejší prorektorka pro studium Brázdová kladla otázku, kolik nevidomých by nakonec univerzita mohla mít. ,I padesát,' řekl jsem. Dneska jsme jenom v téhle oblasti na stovce, takže mnohem dál, než jsem si tenkrát uměl představit. Nastalo období složité práce s velkými skupinami.

S jakými studenty středisko pracuje?

Postupně se proměňují postižení, s nimiž je možné se na vysoké škole setkávat. To částečně souvisí s tím, jak se vyvíjí situace na středních školách a částečně s tím, jak se vyvíjí celá společnost. V 90. letech bylo aktuální zabývat se otázkami zrakového postižení, protože školami poprvé procházeli nevidomí lidé technicky vybavení tak, aby mohli mít přístup k dokumentům. Později se vytvářely podmínky pro to, aby mohli školu absolvovat i lidé, kteří studují prostřednictvím znakového jazyka. První zákon o komunikaci neslyšících pochází až z roku 1998 a záhy potom se začali tito studenti dostávat ve větším počtu na vysoké školy. Do dnešního dne se ale hledá a tvoří jasná diagnostika dospělých s poruchami učení a dyslektickými potížemi. Stále se tak vnitřně mění skladba studentů, kterým věnujeme pozornost.

Přístup k informacím handicapovaným studentům většina učitelů neulehčuje

V čem je ještě prostor pro zlepšení?

Myslím si, že jedním z největších problémů je, že naše středisko je ochotné vzít řešení problémů na sebe. Což může v některých případech pomáhat a já věřím, že pomáhá. Na druhé straně to může mít i negativní vliv. Ti, kteří o postižených nechtějí mnoho slyšet, se mohou stavět tak, že jich se to netýká, protože se tím zabývá naše pracoviště. Na naší univerzitě je tedy sice mnohem více studentů s nějakým postižením než na jiných školách, ale přesto o tom paradoxně stále mnoho učitelů neví. Často to nepovažují za svůj problém a někteří možná ani neví nic o našem pracovišti. Jako by to byly dva světy, které se zdaleka neprolnou tak, jak bychom chtěli.

Mohl byste uvést nějaký příklad?

Když jsme začínali s hmatovými brailleskými tisky pro potřeby nevidomých, kladl jsem důraz na to, že každá tištěná stránka musí být čitelná jak zrakově, tak hmatově. Aby jí tedy učitel rozuměl a mohl svému studentovi dát radu, jak s ní pracovat. Když jsem poprvé takovýto materiál učiteli předával, zatvářil se strašně udiveně a říkal: ,Proč mi to dáváte? To snad patří tomu studentovi.' A já jsem měl problém mu vysvětlit, že jde o výtisk dokumentu, který se on sám chystá studentům při výuce v kopiích rozdat. Podobně jsme pak bojovali s otázkou, komu tlumočí tlumočník a pro koho přepisuje přepisovatel.

V čem tedy vidíte problém?

Učitelé se často netváří tak, že si znakového tlumočníka pozvali oni, aby tlumočil jejich výklad a neslyšící student jim rozuměl. Spousta přednášejících si stále myslí, že dostat se k tomu, co říkají, je hlavně problém studenta. V překonávání tohoto myšlení vidím prostor pro zlepšení.

Neslyšícím pomáhá i aplikace Polygraf. Můžete představit, o co se jedná?

Podstata spočívá v tom, že projev, který učitel nebo jakýkoliv řečník vyslovuje přirozenou řečí, se podle zákona o komunikaci neslyšících v reálném čase přepisuje. Tento písemný přepis se díky Polygrafu může pohodlně dostávat rovnou k uživateli. Dokument se promítá na jeho osobní zařízení a může být adaptován do podoby, která mu vyhovuje. Přidali jsme také funkci, která umožňuje přenášet obraz z centrálního plátna.

Jde vždy pouze o jednosměrnou komunikaci?

Ve chvíli, kdy chce uživatel něco říci, může komunikovat prostřednictvím přepisovatele. Polygraf tedy slouží ke stejnému účelu jako tlumočení do znakového jazyka. Zatímco v případě tlumočení je dobře rozpracovaná metodika, u přepisování tomu zatím tak není. Naše aplikace je příspěvkem k jeho standardizaci.

Jakým způsobem se student může stát přepisovatelem, je-li to vůbec možné?

V tuto chvíli existuje k tomuto vzdělávání semestrální kurz a máme v plánu vytvořit i akreditovaný studijní program. Zásadou je, že žadatel musí mít velmi dobrou znalost jazyka, ve kterém bude zapisovat. Musí také splňovat předepsanou rychlost a přesnost psaní. Na to navazují specifické komunikační schopnosti a filologické dovednosti. Je potřeba se naučit, co má být zapsáno a proč, aby přepis co nejvěrněji odpovídal řečenému a zároveň byl v písemné podobě srozumitelný. Mechanický exaktní přepis toho, co se říká, totiž prakticky srozumitelný není. Z toho je jasné, že nejde o úkol, který se řeší vzájemnou studentskou výpomocí, ale jde o profesi. Vítáme všechny, kteří nejen chtějí někomu pomáhat, ale mají k té práci profesní přístup. Stejně jako řidič autobusu, který vám na otázku, co je jeho prací, neřekne „pomáhat lidem“, ale „řídit autobus“.

blog comments powered by Disqus