“Láska je když kráčíš do neštěstí tak jistě, jak jistě vržou boty”

Do rubriky Kultura napsala Dana Kristlová (Úterý, 12. březen 2013)

Jedenáctého března navečer mě cizí múza chytla za vlasy a mlátila mým vnitřním já prostřednictvím dialogů a sugestivních výjevů odehrávajících se na intimním, stísněném jevišti Kabinetu Múz až nepříjemně silně. Tak silně, jak tomu Dealeři fyzické lásky dovolili. A že si nebrali servítky – šli krutě rovnou na věc.

Divadlo Feste uvedlo toho večera v Kabinetu Múz postmoderní hru z pera současné brněnské dramatičky Anny Saavedry pojednávající o náročném tématu domácího násilí; režisérem hry je dekonstruující experimentátor s formou Jiří Honzírek, v hlavních rolích se představila statečná trojice Táňa Hlostová, Jan Jedlinský a Lukáš Černoch.

Klid. Ticho. Ticho. Nedýchat. Ocitáme se „někdy“ „někde“, čas ani místo nejsou důležité. Víme jen, že jsme v hotelu, kde je ticho, klid. Ticho. Nedýchat. Postavy jsou bezejmenné a mohou být kýmkoli, poskládané ze střípků mnoha anonymních mužů a žen, jsou nikým a všemi. Dva muži, žena – dvě ženy, muž. Všichni herci hrají pouze role, které jim byly přiděleny. Dva mladí mužové zarostlých tváří se dozdobí růží na rty, přepudrují nos a zkrášlí svá mužská těla ženskými šaty. Dvě ženy a jejich životní příběhy, skryté v tříšti dialogů a prostřihů. Uštěpačné otázky, jimž často přijde v odpověď prosté „Nevzpomínám si“ (protože si nechci vzpomenout). Ticho. Nedýchat. A projekce černobílých fotografií, rentgenových snímků lidského těla, anonymních záběrů anonymních lidí a ulic, domů v nich. Žena, která je obětí násilí, a druhá, která páchá totéž na svém submisivním muži.

Cítíme se v převaze a dělá nám to dobře

Jsme svědky postmoderního dramatu dnešní doby, anonymního jako doba sama, ale přesto aktuálního a syrově palčivého. Bolestivého. Proměňují se vyprávěcí perspektivy, příběh se tříští a místy ztrácí. Skrze intimní promluvy postav, subjektivní toky myšlenek a komentáře pronikáme do jejich niter, do anonymních niter plných konkrétních fyzických lásek a děsů. Ne neúčelně jsou zde muži v roli žen a naopak. Muži v ženských šatech, v mužském spodním prádle. Domácí násilí nemusí být vždy pácháno na ženách. Všichni se můžeme octnout v situaci, kdy se cítíme v převaze a dělá nám to dobře. A všichni se můžeme octnout v situaci, kdy se nebudeme moci bránit.

V polovině hry herci narušují stanovený rámec a vymaňují se ze svých rolí, svlékají dámské odění, nejsou již jen postavami, jsou vypravěči, konstruktéry dění, komentátory, znepokojivými personami na jevišti. Mohou udělat cokoliv. Režisér pracuje s představením jako dekonstruktér typické divadelní formy, vede skrze své postavy dialog s divákem, získává jej na stranu vyprávění, komunikuje s ním a prostřednictvím cedulí „smích“ a „potlesk“, zvedaných v průběhu hry, vyzývá k jasným činům. Vyzývá také k tomu nebýt lhostejný a nevidět problémy jako anonymní. Překračuje hranice divadelního dramatu a nechá diváky odcházet v šoku a s tíživými myšlenkami. Vyzývá je, aby byli schopni říci DOST, půjde-li (někomu) o všechno…