Mladí a nevšední chtějí být aktivní

Do rubriky Věda napsal Petr Opršal (Pondělí, 11. březen 2013)

V České republice dávno nesídlí jen etničtí Češi a Slováci, ale také mnoho minorit, každá s poněkud jinou pověstí. Zatímco Slováci či Poláci mají všude dveře otevřené, na opačném konci žebříčku „oblíbenosti“ se nacházejí Romové a Ukrajinci. Otázka zní, jsou obavy z nich oprávněné? Netouží jejich mladší generace po změně a svém větším zapojení? Tím se zabývá studie Jana Šereka, Zuzany Petrovičové a Michaely Porubanové-Norquist jménem „Mladí a nevšední“.

Na začátku je třeba říct, že na pořadu dne je generální stereotyp o celé menšině. Mínění jednotlivce může být jiné, záleží na zkušenostech. Například autor této recenze, když se řekne Ukrajinci, si spíše než opilého dělníka vybaví buď svojí učitelku informatiky z gymnázia, či prodavačky ze supermarketů – s přízvukem, ale pracovité a schopné. Ale stereotyp o Romech pravděpodobně prostupuje celou společností a podporován bývá i médii.

Jak vnímají mladí Romové a Ukrajinci českou společnost? Touží po svém větším zapojení a narážejí na překážky? Překvapivým zjištěním je, že mladí lidé z etnických menšin mívají ve výsledku optimističtější pohled na českou společnost a obzvláště na politiku a občanskou participaci.

„Čecháčkovskému“ cynikovi pak nejspíše vyloudí úsměv na tváři zjištění, že mladí Ukrajinci jsou rádi, že Česká republika není natolik zkorumpovanou a zkartelizovanou zemí, jakou je jejich domovina.

Drobné připomínky je však možné mít k metodice samotného experimentu a mírné zkreslení přiznávají i samotní autoři. Vyplňovaný dotazník byl z těch delších, stejně tak méně optimističtí příslušníci cílových skupin neměli velkou motivaci se zúčastnit skupinových rozhovorů. Celkově tak odpovídali mladí lidé v poněkud lepší finanční situaci a odpovídajícím sociálním postavení. Tudíž pokud by se konalo druhé, ověřovací kolo výzkumu, bylo by jistě lepší – pokud by to finanční situace výzkumníků dovolovala – přibrat jednu či dvě skupiny cílené na nespokojené a vyhořelé, kde by účast byla finančně honorována.

Ve statistické části je však možné se setkat s jednou velice matoucí situací. V tabulce, kde bylo vyjádřeno zapojení respondentů do jednotlivých druhů občanské participace: aktivní, internetové a alternativní a kde alternativní znamenalo na hranici zákona, text a statistické údaje pokaždé tvrdí něco jiného.

Ačkoli se v textu stále tvrdí, že míra alternativní participace je velice nízká, údaj v tabulce ukazuje, že není výrazně nižší než klasická aktivní. Ovšem v textu jsou následně poskytnuta přesná čísla. Takovýchto aktivit se někdy v minulosti dopustilo okolo čtyřiceti respondentů, což je při celkovém počtu účastníků průzkumu, kterých bylo 1195, opravdu nízké číslo.

Pro metodiky neznalého, který si ale daného drobného rozporu všimne, se pak ale nabízí otázka – jaké byly počty respondentů, kteří se do občanské participace zapojují aktivně či po internetu? Tento údaj knize citelně chybí.

I přes jednu menší a druhou větší chybu se ovšem jedná o velmi zdařilou publikaci, přístupnou i sociologickým laikům a veřejnosti se zájmem o problematiku soužití s menšinami. Pochvalu si zaslouží zvláště oživení práce přímými výpověďmi menšinových účastníků průzkumu.