Jak jste se o soutěži dozvěděli?

Honza: Z plakátků společnosti KPMG, o níž jsem věděl, že je jednou z firem auditorské velké čtyřky. Řekl jsem si, že účast v soutěži je dobrý nápad. Oslovil jsem proto chytré lidi, které jsem znal, a ti oslovili další. Náš tým tedy vznikl takovou metodou sněhové koule. Byl to náš první společný projekt.

Jaká byla vaše hlavní motivace přihlásit se?

Honza: Hlavně je to asi opravdu významný zápis v životopisu. Úspěch udělá dojem u pracovního pohovoru.

Připravovali jste se nějak před soutěží?

Honza: Prošli jsme si jeden případ, ale nedá se říct, že bychom byli nějak extra připraveni. Troufnu si tvrdit, že ze zúčastněných týmů jsme byli dokonce připraveni nejméně. Naše škola tuto přípravu neposkytuje, ale přirozený talent někteří z nás mají.

Karel: Ten máme všichni, nebuďme skromní. (smích)

Nejlepší nápad v soutěži bylo zdřímnout si

Soutěžili jste v řešení případových studií. Co si pod tím má člověk představit?

Honza: Případová studie je docela dlouhý podrobný popis nějakého problému, se kterým se konkrétní existující firma potýká. Třeba klesající prodeje, stávky zaměstnanců a podobně. Soutěžící dostanou dvacetistránkový popis problému v angličtině, který musí během tří hodin nastudovat a domluvit se, co s firmou udělají, aby se dostala zpátky do zisku. Připraví si pak prezentaci pro lidi, kteří tu firmu v současné době vedou. Nejdříve jsme dopoledne dostali jeden case a měli ty tři hodiny na zpracování. V prvním kole jsme postoupili a druhé kolo pak probíhalo stejně.

Jak dlouho celá soutěž trvala?

Karel: Začali jsme v devět ráno a skončili v osm večer. Celkově jsme tam strávili asi jedenáct hodin.

Honza: Byli jsme z toho dost vyčerpaní. Jeden z mých nejlepších nápadů byl, že jsme si mezi prvním a druhým case zdřímli.

O čem byly vaše studie?

Honza: Ve studii je třeba nejdříve identifikovat problém. Náš první case se týkal firmy Louis Vuitton v Japonsku, kde se jí nedařilo, a my jsme museli vymyslet nějaké reálné řešení. Přišli jsme s personalizovaným pouzdrem na rtěnku do jejich kabelek. Bylo dobré, že jsme měli v týmu dívky. Celé to vymyslely ony a v porotě seděli dva chlapi, kteří o tom taky nic nevěděli. Bylo docela těžké je přesvědčit.

Jaké schopnosti byly v soutěži rozhodující?

Honza: Rozhodně kreativita a schopnost pochopit, co je vlastně problém, což v té hromadě textu je celkem obtížné. Také je důležité najít k tomu dobré řešení a zaujmout.

Karel: Po prvním case jsme si mysleli, že jedeme domů, ale pak nás podpořila porota feedbackem, že prý to nebylo tak špatné, jak jsme mysleli. Když nás poslali společně s dalšíma dvěma týmy dál, začali jsme si věřit a do druhé prezentace jsme dali všechno.

Jak potom probíhalo druhé kolo?

Honza: Druhý úkol se týkal australských aerolinek v potížích. Karel měl geniální nápad, jak aerolinkám ukázat, že jsou jejich stevardi špatní.

Karel: Napadlo mě řešení, které jsem viděl v jednom filmu. Předstoupili jsme před šest porotců a každému jsme nabídli kávu nalitou dvě hodiny předem. Byla studená, neslazená, mdlá. Během prezentace jsme je vyzvali, ať se napijí a řeknou, jestli jim chutná. Samozřejmě ji vyplivli. Na to jsme navázali příběhem, že když jsme letěli z Brna do Austrálie, přesně tohle kafe jsme dostali v letadle jejich společnosti. Oni díky tomu na vlastní kůži poznali, jak špatné služby poskytují. Později to podle všeho přiklonilo úspěch na naši stranu.

Do práce je důležité dát něco navíc

Jaké byly vaše silné stránky?

Honza: Dá se říct, že jsme se hledali. Jsme chytří, umíme anglicky a to byla hlavní kritéria pro úspěch v této soutěži. Karel je také prezidentem Mezinárodního studentského klubu Masarykovy univerzity, Jana má luxusní studijní průměr, Veronika taky. Já jsem k tomu ještě vystudoval psychologii na Fakultě sociálních studií. Všichni čtyři jsme také byli nějakou dobu v zahraničí a jazyk byl naše silná stránka. Jana má dokonce vynikající britský akcent, lepší než Britové.

Jak se vám spolupracovalo v týmu, který vznikl takhle spontánně?

Honza: Myslím, že když se inteligentní lidi dají dohromady, tak ani to, že se moc neznají, neznamená, že nebudou dobře spolupracovat. Prostě jsme viděli cíl, šli za ním a rozdělili si práci. Můžu říct o svých kolezích jen to dobré. V prvním kole se ale projevila naše nezkušenost, měli jsme tři hodiny a strávili jsme hodinu čtením. Nezbyl pak čas na prezentaci a dodělávali jsme ji doslova v poslední minutě. Ve druhém kole jsme se poučili a nastudovali jsme si případ během patnácti minut.

Koho z ostatních týmů jste považovali za největšího konkurenta?

Honza: Vůbec jsme je neznali a po celou dobu soutěže jsme je neviděli. Celý den jsme byli zavření v samostatné místnosti a prezentovali jsme vždy jako poslední. S ostatními jsme pohovořili až trochu na rautu, ale během soutěže jsme netušili, jak jsou na tom. Dozvěděli jsme se jen například, že v Praze existuje jeden dvouletý magisterský obor, který je celý specializovaný na case studies. Oproti našim konkurentům jsme ale měli něco navíc, jeden porotce to dokonce nazval jako „moravské srdíčko“. Nás to bavilo a dejme tomu, že ostatní týmy mohly mít bez problému lepší finanční analýzu, ale my jsme tam dali tu špetku navíc, která rozhodla.

Už víte něco víc o celosvětové soutěži v Madridu?

Honza: Jedeme tam na začátku dubna a během dvou týdnů máme odevzdat dvouminutové video o sobě. Je to hrozně narychlo, ale když už nám platí několik dní v luxusním hotelu, tak jsme ochotni něco udělat. Budeme tam čtyři dny, zase budeme řešit case studies, opět dvě kola po třech hodinách. Výhrou je poukaz na dva tisíce euro pro tým. Doufám, že v mezičase po večerech budeme mít nějaké osobní volno a užijeme si ho.

blog comments powered by Disqus