Jak jste se dostal od angličtiny a češtiny na Filozofické fakultě k novinařině?
Novináře jsem chtěl dělat od svých dvanácti let. Myslel jsem si, že se mi to nikdy nesplní, ale pak se objevila možnost, respektive jsem ji aktivně vyhledal. Z Brna jsem se přestěhoval do Českých Budějovic. Stěhoval jsem se z osobních důvodů a řekl jsem si, že když už jsem změnil místo bydliště, proč nezměnit i práci.
Takže tam byla nějaká nabídka?
Nabídka ani ne. Obešel jsem všechny redakce, které v Budějovicích jsou. A v jedné z nich jsem začal pracovat.
Prý jste se nikdy nevěnoval psané žurnalistice.
To máte pravdu, v tištěném médiu jsem nedělal nikdy. Sice jsem samozřejmě psal reportáže i pro noviny a časopisy z různých míst, ale to byla nárazová věc.
A nechtěl byste si to zkusit?
Nebráním se tomu. Na televizi nejsem nijak závislý.
Bylo něco, co vám na práci zahraničního zpravodaje vadilo?
Na té práci mi vadí, do jaké míry o úspěchu a neúspěchu rozhoduje náhoda. Nevím, jestli je to tak i v jiných povoláních, ale zrovna v novinařině je to věc, která mě stresuje i teď. A to už jsem na to zvyklý a měl bych proti tomu být odolný, ale nejsem. Prostě to, jestli se dostanete nebo nedostanete na místo, kde potřebujete točit, záleží z části na vás, ale z velké části na tom, jak zrovna vypadá situace. To se samozřejmě netýká jen zahraniční, ale i domácí reportérské práce. Musíte někoho přemluvit, aby vám dal informaci, na které stojí úspěšná reportáž. Když se rozhodne, že vám ji nedá, nemáte nic. Ten prvek náhody je obrovský.
Zdá se, že je vaše práce skutečně stresující. Jak se s tím vyrovnáváte?
No, stresující to je. Člověk se musí nějak odreagovat. Já chodím běhat a hraji si s dětmi.
V Sýrii jste byl hned třikrát. Co tam pro vás bylo nejsilnější?
To je těžká otázka. Samozřejmě to nebyl první válečný konflikt, který jsem pokrýval, nebo ve kterém jsem byl. Řada věcí pro mě nebyla úplně nová. Nejsilnější pro mě možná byla ta bezvýchodnost a intenzita boje. Srovnat se to dá s izraelsko-palestinským konfliktem, který sice není tak intenzivní, zato je mnohem delší.
Během přednášky na naší fakultě jste mluvil o tom, jak vás povstalci i oficiální část země a armády přijali. Jak vás vnímali civilisté?
Civilisté se s námi bavili. Většinou se snažili nějaký způsobem ventilovat potřebu pomoci. Takže když už jsme se s někým dali do řeči, tak se na nás snažil tlačit, abychom ve světě řekli, že ten problém je obrovský. Že lidé umírají a nemají co jíst. Hlavně chtěli, aby se to svět dozvěděl a něco udělal.
Když jste mluvil o nebezpečí, zmiňoval jste i jiné nebezpečné cesty, které jste v rámci profese podnikl. Které to byly?
Nějakou dobu jsem pokrýval blízkovýchodní konflikt mezi Palestinou a Izraelem. Vlastně v době, kdy byla druhá intifáda a některé fáze toho konfliktu jako třeba bombardování pásma Gazy byly docela intenzivní. Nebyla to válka v pravém smyslu, ale nebezpečné to určitě bylo. Byl jsem také v indonéském Acechu po úderu tsunami v roce 2004. To sice nebyl válečný konflikt, ale situace byla nebezpečná z jiného důvodu. Nebylo tam kde bydlet, nebylo co jíst, kde si umýt ruce.
Ovlivnila vaše práce váš pohled na život? Neztratil jste schopnost vnímat pozitivno?
Schopnost vnímat pozitivno jsem naopak získal a rozšířil. Myslím si, že ve srovnání se spoustou lidí si uvědomuji, že v České republice žijeme v docela pohodové zemi. Nechci tím říct, že když dělám domácí publicistiku, tak nějak polevuji v nasazení. Neřeším ale spoustu drobností, které se třeba týkají dětí a jejich výchovy. A které jsou z pohledu člověka, který byl v Sýrii, úplně podružná záležitost. Debaty o tom, jestli bude dětský pokoj vymalován na modro nebo na zeleno a jak to ovlivňuje dětskou psychiku, prostě nevedu.
blog comments powered by Disqus