Masarykovy debaty řešily zrušení dětských domovů

Do rubriky Univerzita napsala Kateřina Špičáková (Pondělí, 1. duben 2013)

V poslední březnovou středu, stejně tak sychravou jako třeba listopadovou, se studenti a „ti od fochu“ setkávají v aule Právnické fakulty. Tématem Masarykových debat je budoucnost dětských domovů. Ačkoliv se všichni shodují na tom, že zájmy dětí a jejich zdravý vývoj v rodině je to hlavní, o co by nám mělo jít, diskuze se jako by táhla po dvou liniích, které se potkávají jen zřídka.

Odpůrci teze Dětské domovy by měly být zrušeny Daniel Kusý z Dětského domova Dagmar a zakladatelka Klokánku Marie Vodičková patří k těm, kteří se s opuštěnými dětmi setkávají každodenně. Proti nim stojí dva úředníci – Miloslav Macela z Ministerstva práce a sociálních věcí a ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán.

Hlavně preventivně

Čtyři řečníci se shodují na tom, že svět, ve kterém by nebylo třeba umisťovat děti do dětských domovů, by byl krásný, a v celé dvouhodinové diskuzi se navzájem přesvědčují, proč to jde nebo nejde okamžitě. „Je třeba smeknout před těmi, kdo v ústavech pracují, protože odvedli velký kus práce. Tohle poděkování jsem neslyšel a byl bych rád, kdyby zaznělo,“ říká Zdeněk Kapitán a za jeho slova mu později publikum ústy sociální pracovnice poděkuje. A pak se vlákna debaty opět rozplétají.

Miloslav Macela coby pracovník ministerstva se zasazuje o posílení prevence. Podle něj jsou ústavy drahé a neefektivní. „Nereagujeme včas na problémy v rodině, a o to víc pak vystavujeme děti negativnímu prostředí ústavu. Chceme systém obrátit – posílit včasnou intervenci tak, aby nebyl prioritou ústav, ale terénní práce a ambulance. Výhody, které z toho plynou, nejsou pro dospělé, ale pro děti,“ zdůrazňuje náročnost přechodu.

V otázce prevence na něj navazuje Zdeněk Kapitán, který připomíná i možnost adopce dítěte do zahraničí. V takovém případě mají šanci i v Česku opomíjené děti – handicapované či z národnostních menšin. Kapitán se zasazuje také za preventivní programy a kurzy komunikace mezi partnery. „Děti do dětských domovů ale nechodí proto, že se jejich rodiče rozvedli,“ namítá na jeho snahy Marie Vodičková.

Zrušit? To přece nejde

„Řada rodičů jsou patologicky utvářené osoby, které nemají o své děti zájem. Navíc některé starší děti adopci do rodin nechtějí – vrátily se od pěstounů nebo mají špatnou zkušenost ze své rodiny. Ale kdyby vznikl dostatek azylových domů, až polovina dětí by se do pobytových zařízení jako jsou dětské domovy vůbec nemusela dostat,“ myslí si Vodičková. Pěstounských rodin je podle ní navíc v tuto chvíli stále nedostatek.

„Dětské domovy můžeme změnit, ale nelze je zrušit. Zvlášť pokud nemáme vyzkoušenou alternativu. Vždycky tu budou děti, které ústavy potřebují,“ podotýká Daniel Kusý. A publikum mu dává za pravdu. Zatímco část posluchačů, která dorazila na diskuzi názorově nevyhraněná, se přidává na stranu Kapitána a Macely, přes šedesát procent účastníků zůstává na straně Kusého a Vodičkové.

Březnovou Masarykovu debatu podnítilo schváleni novelizace Zákona o sociálněprávní ochraně dětí na konci loňského roku, která s rušením dětských domovů počítá. Podle Macely ovšem žádný závazný termín, dokdy by se měly dětské domovy zavřít, nepřináší.