„Afghánistán je specifické místo,“ říká tvůrce dokumentu Kabul Transit

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Adéla Skoupá (Pátek, 19. duben 2013)

Jsou filmy, u kterých si odpočinete, a pak jsou ty, po kterých si kladete další a další otázky. Do druhé skupiny rozhodně patří dokumentární snímek Kabul Transit, který v pondělí 15. dubna doputoval společně s jedním ze svých tvůrců Davidem Edwardsem na naši fakultu. Diváci se mohli prostřednictvím filmu na dvě hodiny přenést o deset let zpátky do afghánské metropole Kábul, zničené americkou invazí.

Snad vinou slunného odpoledne a souběžné přednášky Jacquese Rupnika nepřilákala projekce filmu tak početné publikum, jaké by si zasloužil. Spoluautor filmu, americký kulturní antropolog a dlouholetý odborník na afghánskou kulturu David Edwards, i přesto poutavě představil svůj snímek. „Nečekejte tradiční dokumentární film. Není v něm vypravování, nesetkáte se s žádným moderátorem, který by film vysvětloval a říkal, co si máte myslet,“ předeslal Edwards.

Záměrem autorů bylo především zprostředkovat autentický pohled na Kábul v těžkém období po 11. září a předat svůj vlastní zážitek. „Přemýšleli jsme, jak poukázat na souvislost se situací v Afghánistánu, kterou jsme točili v roce 2003 a s 11. zářím 2001. Zařadili jsme tak na začátek Bushův projev před Kongresem krátce po útoku a spojili ho s mluveným překladem do afghánštiny,“ vysvětlil Edwards.

My to nevyřešíme

Pestrá koláž situací zachycených okem kamery se skládá do celku, který nabízí alespoň částečnou odpověď na otázku: Co je vlastně Afghánistán?

Scény z veřejných i soukromých míst jsou rámovány do zajímavých souvislostí a kontrastů. V jednu chvíli se ocitáme na smetišti, kde se děti baví hledáním zapalovačů, jindy zase v táboře amerických vojáků, které jsou vybaveny hernami či prodejnami s americkými pochoutkami a afghánskými suvenýry. Naproti tomu vidíme místní policejní stanici, kde hrdý velitel řeší stížnosti svých podřízených, kteří nemají dostatek financí na základní vybavení – třeba na kalhoty. Seznamujeme se i s francouzským párem, který učí afghánské děti číst a psát nebo s místním léčitelem, který má větší návštěvnost než západní doktoři, protože „s lidmi hlavně mluví a radí jim, což je účinnější než léky“.

„Největším problémem nebylo pořídit záběry, ale vybrat, které použijeme a které ne,“ vysvětlil Edwards. Každý ze záběrů funguje jako samostatný příběh s vlastní výpovědí a jejich pozici ve filmu je možné libovolně měnit. Odpovědi na mnohé otázky najdeme v afghánských písních s tesknou melodií, které celý film provází. Dle Edwardsových slov „zastávají roli vypravěče“. Celá mentalita místních lidí má kořeny v hluboké minulosti a je obsažena v jediné větě písně: „My všichni jsme cestovatelé na děravé lodi.“

Film ze všeho nejvíce představuje téma separace světa, kulturní odlišnosti a neschopnosti jejího pochopení. „Jeden z důvodů, proč jsme film natočili, bylo ukázat, že Afghánistán je specifické místo. A že lidé zvenčí nemohou vyřešit tamní problémy,“ vysvětlil Edwards závěrem.