Kovářova kobyla na katedře sociální politiky a sociální práce | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Kovářova kobyla na katedře sociální politiky a sociální práce

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Tereza Cajthamlová (Úterý,  7. květen 2013)

Katedra sociální politiky a sociální práce hledá nového vedoucího. V tomto duchu alespoň vyznívá inzerát na katederní nástěnce v prvním patře. Je to informace vcelku překvapivá. Pro mnohé současné studenty to bude už třetí vedení, které podle propozic výběrového řízení musí přijít opět s novou koncepcí.

„Koncepce“ je v brněnském prostředí skoro vulgární slovo. Ale každý posluchač kurzů managementu, které se na katedře také vyučují, potvrdí, že bez jasné vize není možné řídit ani malý tým, natož výzkumnou a vzdělávací katedru. A že dobrá myšlenka je stejně důležitá jako její zdárné uvedení do praxe. Právě to se této katedře příliš nedaří.

Když jsem před pěti lety začala studovat sociální práci a sociální politiku, musela jsem neustále někomu vysvětlovat, že jde o jeden jediný obor. Tehdejší vedoucí katedry Libor Musil ale moc dobře věděl, proč tyto dvě oblasti spojuje. A že žádnému sociálnímu pracovníkovi či pracovnici nebude na škodu, když se kromě metod své práce dozví i něco málo o společenském a politickém kontextu, v němž bude jednou působit. Já jsem si díky tomu spolu s bakalářským diplomem odnesla i poznání, že neexistuje žádný ideální recept na všechny problémy. A že stejný typ sociální pomoci může být v jednom případě účinný a ve druhém naopak zcela mine cíl.

V době mých magisterských přijímaček se ale změnilo jak vedení katedry, tak i struktura oborů. Musela jsem si proto vybrat, jestli se chci nadále věnovat sociální práci nebo některé ze specializací veřejné politiky a lidských zdrojů.

Boj o nechtěné předměty

Rozhodla jsem se pro sociální práci, což se nakonec ukázalo jako docela nešťastné řešení. Do povinných kurzů jsem se v prvním semestru nedostala vůbec a o výjimky žádala marně. Tak jsem musela vzít zavděk předměty odjinud. Můj jediný kurz, který v názvu obsahoval spojení „sociální práce“ IS navíc uznal pouze jako céčkový. Když jsem se ve druhém semestru konečně dostala do prvního áčkového předmětu, museli vyučující až v době výuky změnit dobu přednášek z úterního odpoledne na středeční ráno. Bylo totiž potřeba najít větší učebnu, neboť zřejmě nikdo nepočítal s tím, že povinným kurzem budou chtít projít všichni studenti. Větší místnost nebyla nakonec ani nutná, osmá hodina ranní studenty vytřídila lépe než přijímačky.

Každý začátek semestru se stal bojem také o béčkové předměty, kterých po rozdělení do tolika specializací vskutku mnoho nezbylo. Prakticky okamžitě plné kurzy a obrovské množství žádostí o výjimky nutily zmatené vyučující navyšovat a hned vzápětí snižovat kapacitu, protože učebny přece „nejsou nafukovací“. Když jsem si horko těžko poslepovala rozvrh z předmětů, které jsem vlastně vůbec nechtěla studovat, přišel mi těsně před koncem registrace e-mail, že pokud se chci v jednom z kurzů udržet, musím napsat motivační dopis. Upřímně, má motivace ke studiu nejrůznějších „organizací řízení“ a „organizačních změn“ byla nulová. Všechny kurzy měly navíc stejný průběh – přednášky, seminárka, zkouška. Učit jsem se přitom musela teorie a jména, která mi u státnic budou úplně k ničemu.

Tento semestr dění na katedře sleduju zpovzdálí z Tilburské univerzity. Ani tady nemůžu studovat předměty, které by přímo souvisely s mým skutečným oborem, a tak opět chodím na přednášky s budoucími personalisty a manažery. Ač by podle názvů a sylabů mělo jít o velmi podobné předměty, jaké jsem už poněkud nedobrovolně musela zvládnout v Brně, rozdíly jsou obrovské. Místo nudného výkladu máme semináře, kde rozebíráme konkrétní problémy tak dlouho, dokud každá pracovní skupina před ostatními neobhájí své řešení. Přepisování knížek do seminárek, které už ani nikoho nemůže bavit číst, v Tilburgu nahradili výzkumem ve skutečné firmě. Naši závěrečnou zprávu pak hodnotí kromě vyučujícího i manažeři oné organizace. Zatím jsem tady nelitovala zápisu žádného ze svých kurzů.

Nového „šéfa“ brněnské katedry čeká nelehký úděl. Věřím tomu, že počáteční potíže nových specializací a oborů se brzy ustálí, vedení katedry bude muset přizpůsobit kapacity kurzů počtu studentů a výběr předmětů se snad ještě rozšíří. I přes to ale bude katedra potřebovat novou strategii, vizi, nebo chcete-li misi. A je celkem jedno, jestli bude nový vedoucí katedry klást důraz na práci v seminárních skupinách, větší propojení s praxí nebo cokoliv jiného. Důležité je, aby se jeho představu podařilo uskutečnit. Ostatně na katedře, kde se studenti učí, jak uvést v život nejrůznější změny na úrovni státních politik i organizací, by to přece neměl být problém.

blog comments powered by Disqus