Co si myslím o tom, že „už zase zavírají muzikanty“ | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Co si myslím o tom, že „už zase zavírají muzikanty“

Do rubriky Fakultní ruchy napsal Pavel Molek (Úterý,  5. listopad 2013)

Odsouzení členek Pussy Riot za „koncert“ v katedrále Krista Spasitele není už jen téma pro východní trestní justici a západní média, ale i pro debaty mezi mými známými. A při nich mě stále častěji překvapuje, kolik lidí „u nás na Západě“ s odsouzením muzikantek souhlasí.

Pohoršily Pussy Riot? Pohoršily! Tak ať sedí. Někteří svůj souhlas opírají o tvrzení, že ten koncert byl svým obsahem opravdu nevkusný; jiní pak říkají, že bylo nevkusné, že si pro jeho provedení zpěvačky vybraly zrovna pravoslavný chrám.

První skupiny lidí bych se rád zeptal, zda by opravdu chtěli žít ve státě, kde se pohoršení jednoho (či většiny) může proměnit v odsouzení druhého. Spojení mezi „pohoršením“ a odsouzením je vždy nebezpečné. Nejen proto, že jak opakuje zažitá mantra Evropského soudu pro lidská práva: „svoboda projevu chrání i projevy šokující“, ale zejména proto, že tady v české kotlině bychom si měli ještě pamatovat dobu, kdy i u nás byly bigbítové máničky odsuzovány za „pohoršlivou“ muziku, a to jak médii, tak trestními soudy.

Máločeho se bojím tolik jako státu, který mi smí vnucovat svůj vkus: ať už jde o nacistický vkus pálící knihy židovských autorů; Stalina umlčujícího „formalistické“ skladatele za to, že nepochopil jejich hudbu; československé komunistické cenzory vyřazující širokou plejádu autorů od katolíků přes Kafku až po emigranty; či Putina trestajícího mocnou rukou (v tom je přeci nově nalezený sexappeal tohoto ruského velikána) tři děvčata za zpěv v kostele. V případě Pussy Riot mi ale přijde děsivé hlavně spojení státní justice a „státní církve“.

A tím se dostáváme k druhé skupině odsuzujících. Pokud totiž Pussy Riot někdo vyčítal, že si za své koncertní pódium ke kritice Putinova státu vybraly právě pravoslavný chrám, že právě z něj adresovaly Vladimiru Vladimiroviči svou kritiku, tak reakce státu dokázala, že volba místa i písně byla plně odůvodněná. V normální demokratické zemi by totiž byli pohoršeni jen věřící, kteří by nevítané zpěvačky vyvedli ven z kostela, a to by byl konec pohádky. Ne tak v Rusku. Tam zpěvačkám pohoršeně odpověděl jak kostel, tak stát, a to tak jednotně, že se dokonale prokázala pravdivost všech kritik, že při pohledu zvnějšku pravoslavná církev a stát splývají skoro podobně jako stát a Putin. Urazíte v kostele Putina? Pravoslavní vás za nevkusnost zatratí a stát vás za ni odsoudí do vězení.

Inu, při pohledu na Rusko jsem rád, že žiji ve státě, kde od sebe má umění, stát a církev dostatečný odstup. Pokud se totiž k sobě přivinou po ruském způsobu (snad i nějaký ten soudružský polibek by mohl padnout), vytvářejí opravdu velmi nesvatou trojici. Teď jen najít někoho, kdo by to namaloval. Malířství snad tolik nepohoršuje, ne?

blog comments powered by Disqus