Národní strana pod drobnohledem

Do rubriky Věda napsal Petr Opršal (Středa, 20. listopad 2013)

Na čele polistopadové krajní pravice se vystřídaly tři strany, ale většinou si pamatujeme jen dvě. Sládkovy republikány, kteří se v devadesátých letech opakovaně dostali do parlamentu, a pak Vandasovu Dělnickou stranu (sociální spravedlnosti), která je aktivní dnes. V mezidobí tuto scénu ovládla Národní strana, o níž pojednává publikace Josefa Smolíka „Národní strana v kontextu krajní pravice: 2003–2012“.

Přestože si na Národní stranu dnes málokdo vzpomene, před nástupem Dělnické strany plnila přední stránky médií. Stačí si připomenout předsedkyni Petru Edelmannovou, která o spolupráci vyjednávala s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem. Nebo skandál, kdy Národní strana nechala vztyčit v místech bývalého koncentračního tábora (dnes vepřína) v Letech kámen s nápisem „Obětem“.

Národní strana se v mnohém od zbylých dvou extremistických formací lišila. Ačkoliv to byla strana zaměřená antiislámsky, anticikánsky a protievropsky, odmítala například jakoukoliv spolupráci s neonacisty. Její členskou základnu tvořili spíše konzervativní intelektuálové, kteří odmítali používání násilí.

Paradoxem Smolíkovy knihy je, že samotná Národní strana se dostává ke slovu až okolo sto dvacáté stránky. Předchozí část knihy zabírá podrobný popis metodologie, používaných termínů a úvahy nad jejich obsahem. Stejně tak autor popisuje nejprve stav krajní pravice před nástupem Národní strany.

Slabinou i nejsilnější stránkou knihy je její podrobnost. Úvahy nad obsahem pojmů jako (krajní) levice a pravice, extremismus, radikalismus či fašismus jsou potřebné. Jak autor píše, díky mediálnímu nadužívání ztratily význam.

Tato část je sice výborně napsaná a vyargumentovaná, ovšem detailů je místy příliš mnoho. Poněkud zbytečně třeba působí rozsáhlá pasáž o národním zájmu. Předimenzovaný prostor je také věnovaný malým, téměř nevýznamným stranám krajní pravice a jejich volebním neúspěchům. Podrobný popis českého volebního systému patří spíše do díla, které je určené zahraničním čtenářům a politologům.

I tato publikace ukazuje, že jeden příběh dokáže říci víc než deset teorií. V závěru předkládá autor rozhovory s čelními představiteli Národní strany. Ti mluví o fungování strany, jejích tématech, mediálním vnímání i mezilidských vztazích na kraji pravicového spektra. Bohužel mezi nimi chybí mediálně nejznámější tváře jako Petra Edelmannová, Ladislav Bátora či ideolog strany Pavel Sedláček.

Z přečtení těchto posledních osmdesáti stran, které ani nejsou součástí hlavní práce, si může laik udělat obraz o Národní straně mnohem snáz než ze zbytku zajímavé, ale příliš podrobné knihy.