Co znamená „nenechat se vyloučit“

Do rubriky Věda napsal Petr Opršal (Pátek, 18. duben 2014)

V české historii najdeme bezpochyby dost Romů, kteří nejen že se nenechali „bílou“ společností vyloučit, ale dosáhli ve své oblasti velkých úspěchů. Na prvním místě každého asi napadne zpěvačka Lucie Bílá, držitelka největšího počtu Zlatých slavíků v kategorii žen, ale Romové nás také úspěšně zastupovali ve sportu. Romský původ mají významní čeští boxeři, gymnastky i bývalý reprezentační hokejový obránce.

Studie Laury Fonádové Nenechali se vyloučit: Sociální vzestupy Romů v české společnosti se ale vydala jinou cestou. Nesleduje vzestup celebrit či sportovců, ale spíše obyčejných občanů ČR – majitele stavební firmy, úřednice na ministerstvu či novináře, které spojuje Romský původ a to, že jsou první či v několika případech druhou generací sociálního vzestupu své rodiny.

Formálně tato studie nezapře svůj původ v dizertační práci, má klasickou podobu podobě úvod – striktně oddělená teorie – metodologie – vlastní tělo práce – závěr. Je to možná škoda, samotné velice zajímavé téma se dostane do popředí až za polovinou rozsahu.

Výzkum se uskutečňoval formou rozhovorů se skupinou třinácti dobrovolníků ze sledované sociální skupiny a kódování získaných sdělení, z nichž byly sestaveny příběhy jejich vzestupu. Samotná část zabývající se příběhy jednotlivců a paralelami s ostatními dotazovanými je asi nejzajímavější a z laického pohledu nejčtivější.

Z knihy vyplývá, že se jednalo buď o cílevědomé jedince, kteří měli sami o sobě velmi pozitivní přístup ke vzdělání, popřípadě je k tomu nasměrovali rodiče. Druhým znak, který spojoval mnohé dotazované byl ovšem poněkud kontroverzní. Tímto znakem byla sebeidentifikace jako někoho lepšího, než je většina Romů. Rozlišení bylo buď etnické, na základě příslušnosti k moravským Romům či německých Sinti oproti většinovým Romům ze Slovenska či Maďarska, popřípadě podle lepšího rodinného zázemí.

Rozhovory zdůraznily úlohu jednotlivce v cestě za uznáním a majoritní společností. Paradoxem je ale pozvolné rozpouštění romské identity u většiny dotazovaných – v rodinách už se nemluví romsky, přes rozevření sociálních a vzdělanostních nůžek se ztrácí kontakt s většinovými Romy. Hlavní sebeidentifikace je následující: „Jsem Romem mezi Romy, ale mezi Čechy jsem Čechem.“

Část s výpověďmi dotazovaných výborně poskytuje pohled na mentalitu úspěšných Romů začleněných do majoritní společnosti, ovšem nese s sebou jedno velké riziko. Jelikož mezi vyjádřeními zkoumaného vzorku je přítomno mnoho negativních hodnocení majoritní romské společnosti či pozitivní diskriminace, není vůbec těžké si představit zneužití publikace nacionalistickými kruhy, které se definují právě na základě vztahu romského a českého etnika. Mnoho citací z této studie by v případě vytržení z kontextu takovou rétoriku podporovalo.

To se však dalo při výběru kontroverzního tématu očekávat. Práce je sice, jak už bylo zmíněno, formálně mírně neohrabaná a příliš akademická, výpovědní část je však rozhodně cenná.