Rozhovor, který si můžete přečíst rovněž v tištěném čísle, zde uvádíme celý a po autorizaci. Do uzávěrky tištěného čísla jsme bohužel nestihli autorizaci provést. Profesoru Osolsoběmu i čtenářům se za věcné chyby a nepřesnosti, které se objeví v tisku, omlouváme.

Vaše předměty o Dantovi Alighierim a Shakespearovi jsou v nabídce pro zájemce z celé Masarykovy univerzity. Proč se podle vás neomezují pouze na Filozofickou fakultu?

Dramatická báseň Shakespearova a epická báseň Dantova dokazují existenci skutečné jednoty humanitních oborů. Dante je předmětem vysokoškolského studia už od 14. století. Výklad Božské komedie začal vyučovat ve Florencii Giovanni Boccaccio a tato veliká poezie se stala průsečíkem oborů filozofie, historie, jazykovědy, dějin literatury a mnoha dalších. Přednášky proto přirozeně navštěvují nejen studenti z Filozofické fakulty a Fakulty sociálních studií, ale také studenti práva nebo přírodovědných o­borů.

Na začátku semestru jste v řadách studentů vítal dokonce politology. Co jim vaše přednášky mohou přinést?

Shakespeare je z politologického hlediska studován odjakživa. Jeho dramata používají vykladači politických teorií, jako třeba John Finnis, Alasdair MacIntyre nebo Martha Nussbaumová. Na amerických univerzitách studenti politologie dokonce někdy secvičují hry jako Julius Caesar, Troilus a Cressida nebo Coriolanus. Shakespeare se v nich s normativní přesností zabývá termíny práva. Klade si otázky legitimity moci, následnictví, vztahu politiky a svědomí či politiky a náboženství. Politickým myslitelem byl i Dante, a to nejen ve svém díle De monarchia, ale i v Božské komedii.

Dantovo umění také často srovnáváte s realitou médií. Můžete tyto analogie přiblížit?

Známým problémem mediálních komunikací je jejich zprostředkovávání světa spíše z těch horších stránek. Samozřejmě, ráj nám média zprostředkovat nemohou. Popisují přece tento svět. Dnes obecně silně postrádáme rovnováhu mezi zobrazením zla a dobra, kvůli tomu pak také cítíme mediální výhodu zla.

Dante se utkal s nesmírně obtížnou látkou. F. X. Šalda i Umberto Eco a další literární kritici považovali právě Ráj za Dantův největší umělecký zdar. Myslím si totéž. Představit si ráj je těžké, ještě těžší je napsat o něm čtyři tisíce veršů. S naší skutečností je ráj nesouměřitelný, ale i v tomto světě najdeme k němu různé analogie. Dante vycházel z analogií lidské tváře, z úsměvu a pohledu. Vycházel z analogie charity jako lásky vídané v činech lidí. Představuje nám ráj a nutí nás o něm více přemýšlet.

Přispíváte vy sám do médií recenzemi?

Recenzovat divadlo spravedlivě je složité, proto recenze nepíšu. Já bych byl natolik zaujatý pro Shakespeara, že bych mohl být negativistický. Někdy se na mě obrací režiséři, jmenovitě můj dlouholetý přítel Jan Antonín Pitínský nebo Juraj Nvota, abych se vyjádřil k některému problému. Podle mě je chyba, když se Shakespearem zabývají pouze odborníci na dějiny literatury. Člověk by se měl poučit v historii i v náboženství. Navíc překladatel má za úkol udělat dílo čtivé, krásné a přesné. V divadelní a filmové praxi se to ale ne vždy slučuje. Někdy je třeba dělat kompromisy a přitom zachovat to podstatné.

K evropské identitě patří antika i Bible

Studenti žurnalistiky musí během studia povinně absolvovat kurz Úvod do studia kultury. Vy přednášíte Úvod do evropské kultury. Jak byste tento kurz vyučoval na Fakultě sociálních studií?

Každou odbornost bych vyučoval stejně, jak to dělám na jiné fakultě. Evropská kultura má zajímavé a hluboké kořeny v náboženství a filozofii. Patří mezi ně řecká filozofie a římská právní tradice. Důležité učení o jedinečnosti lidské bytosti garantované Bohem pak přinesla biblická kultura, jak judaismus, tak křesťanství. Díky tomu i v dnešní době rozumíme lidským právům, i když je to doba sekularizovaná. V jiných civilizacích, neformovaných biblickou kulturou, tomu lidé budou hůř rozumět, protože jejich pojetí individua je příliš vázáno na společnost a stát. Evropa by se k těmto kořenům tedy měla vracet, aby neztratila svou identitu. Proto jsem přeložil knihu Giovanni Realeho „Kulturní a duchovní kořeny Evropy“ a společně s Martinem Cajthamlem jsme vydali sborník o evropské identitě „Péče o duši, hledání ctnosti“.

Mohl byste studentům žurnalistiky doporučit, na co se konkrétně při studiu kultury zaměřit?

Pro žurnalisty je užitečné se podívat na některé texty klasické evropské tradice. Tím myslím samozřejmě Bibli a díla, která souvisejí s něčím, co je podobné žurnalistice, třeba Aristotelovu Rétoriku, Etiku, Platónův Faidros a hlavně jeho Ústavu a z římské tradice pravděpodobně Ciceronův spis O povinnostech, který byl ve školních osnovách běžně až do 18. století. Teorií lži a manipulace se zase poprvé zabýval Augustin ve svých traktátech O lži a O lháři. A takových textů by bylo více. Kurz evropské kultury bych proto považoval za důležitý i pro žurnalisty. Vidíte asi sama, jak bývá debata o evropské identitě nesmírně zploštělá.

Máte na mysli něco určitého?

V novinách máme případ Ruska a Ukrajiny. Kdo dokáže napsat o hlubokém historickém poutě mezi Kyjevskou Rusí a Moskvou? Existují fakta vztahující se k lidem v obou těchto zemích, například křest svatého Vladimíra. Žurnalisté se nechtějí zabývat historií, ale ta je v současných konfliktech přítomná. Existují motivy a myšlenky, u Ukrajiny a Ruska například společné křesťanské kořeny, které by mohly zmírnit existující napětí. Média tak často přilévají olej do ohně a vyhrocují konflikty, které by jinak zůstaly spíše latentní. V evropských dějinách bychom se měli mnohem více vzdělávat a hledat v nich pozitivní inspiraci.

Drama zobrazuje lidské jednání

Váš otec Ivo Osolsobě byl dramaturgem a významným sémiotikem, vaše manželka je docentka Ústavu českého jazyka. Jak jste se k vaší profesi dostal vy?

Můj otec byl teoretik divadla a zabýval se sémiotikou. Jinak to byl veselý a šarmantní pán. Pro mě je cesta k mé estetické profesi trošku hádanka (smích). Někdy mám pocit, že pokud jde o mé poznání Danta nebo Shakespeara, vydal jsem se podivuhodnými, i když nakonec užitečnými oklikami. Na základě Aristotelovy Etiky, Tomáše Akvinského a středověké poezie včetně Danta jsem si uvědomil, jak lze Shakespeara adekvátně filozoficky a nábožensky interpretovat. V současnosti se k němu čtenáři přibližují přes zkušenost s moderní literaturou. Dílo ale vznikalo v 16. století a za jiných podmínek, než jaké máme dnes. Můžeme skrze něj vidět svou vlastní dobu pod podmínkou, že si budeme vědomi podstatných rozdílů. Například otázky jako je očistec, boží soud, kající pouti, přímluva svatých nebo svátostné manželství dnešní interpreti opomíjejí, ale pro Shakespeara a jeho současníky to byla živá témata.

Považujete za jednu z oklik i váš vztah k divadlu?

Ano, divadlo jsem jednak hrál, jednak režíroval. Vedl jsem a spoluzakládal divadelní spolky. Jedním z nich byl Ochotnický kroužek, kde jsme v roce 1985 uvedli Kafkovu Ameriku, což byl první divadelní Kafka po roce 1968 u nás. Také jsem jistou dobu hrál v divadle Husa na provázku. Můj vhled do Shakespeara to bezprostředně neovlivnilo, ale byla to velmi dobrá a užitečná zkušenost, zvláště pokud jde o interpretaci uměleckého textu.

Která cesta vás zavedla k Dantovi?

K Dantovi jsem se dostal v třiatřiceti letech. Působil jsem jako lektor českého jazyka na univerzitě v Benátkách a začal jsem tam číst Nový život a Božskou komedii. Na jedné straně je Alighieri jasný básník, na druhé je ve svých odkazech nesmírně komplikovaný. Jeho studium je namáhavé. Teď se snažím jeho poznání zprostředkovat studentům v jednom semestru. Trochu troufalé a skoro nemožné.

Říkáte troufalé a skoro nemožné. Jak tedy studenty vedete?

Za svou misi považuji přesvědčit studenty, aby užívali rozum k porozumění a tvorbě umění. Vynikající díla nejsou pouhým výrazem afektu, náhlé inspirace, iracionálního popudu nebo geniální improvizace. Na začátku se nachází pečlivé skladební úsilí. Rozum nepatří pouze do oblasti technologie. I v umění propojujeme rozum, fantazii i city. Dnes už skoro odmítáme věřit, že tři cíle umění – potěšit nás, pohnout nás a poučit nás – mohou být spojeny. K poučení odkazuje internet, zábavu přenášíme do intimních sfér, anebo ji hledáme v zábavním průmyslu.

Jako přednášející působíte také na Janáčkově akademii múzických umění. Jak byste srovnal tamní výuku s výukou na Masarykově univerzitě?

Na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění vyučuji Úvod do evropské kultury a Shakespeara. Obsahově jsou předměty podobné jako ty na Masarykově univerzitě. Samozřejmě zdůrazňuji pasáže zajímající herce nebo režiséry. Přednes veršů, určité metrické kvality, způsob náležitého inscenování. Hercům naznačuji, jak se vyhnout vnějškovosti. Zdůrazňuji hierarchii složek v rámci uměleckého díla. Divadlo má sloužit dramatu a drama je zobrazení lidského jednání, a to ne ledajakého, ale eticky příznakového.

Udělat Shakespeara dobře je vzácné i v Anglii

Jaký máte názor na ztvárnění Shakespeara nejen na brněnských jevištích?

Drtivou většinu inscenací jsem neviděl. Je to trošku zaviněné mým pocitem, že divák bývá často podveden koupí lístku na představení, které nese Shakespearovo jméno. Dnes záleží divadelní výsledek na vůli i zvůli překladatelů, režisérů a často i herců. Takže existuje mnoho dobrých představení a existuje také mnoho špatných představení. Největší oblast zaujímají představení složená z vynikajících a z ucházejících částí. Ale udělat Shakespeara dobře znamená udělat jej celistvě. A to je vzácné nejen u nás, ale i v Anglii.

Myslíte si, že tato vzácnost je způsobená tím, jak chápe Shakespeara společnost?

Vnímání Shakespeara jako našeho současníka, který myslel a cítil vždy stejně jako my, je zavádějící. Shakespeare mnohem více reflektuje Anglii a Evropu pozdního středověku. Navazuje na generace scholastiků a velkých učených anglických básníků jako byli Chaucer nebo Gower. Na přednáškách teď právě rozebíráme hru Measure for Measure. Hrdinkou je řeholnice, důležitou roli zde tedy sehrávají časté biblické odkazy a středověké instituce, třeba řeholní a poddanské sliby nebo neustále promýšlení vztahů mezi pozitivním a Božím právem. A my už tyto instituce úplně neznáme, mnoho postav proto neumíme vyložit a pochopit.

Jak je to se Shakespearovým vztahem k lásce?

Generace romantiků začala popisovat Shakespeara jako autora líčícího silné vášně, přitakávajícího lidské emocionalitě. Proto se nejčastěji hraje Romeo a Julie nebo Sen noci svatojánské. Mnozí ho chápali jako předchůdce romantismu, ale není to tak. Shakespeare je v otázkách lásky hodně konzervativní. Dává přednost hlubšímu porozumění, charitě a závazku před afektivní, smyslnou zamilovaností. Námětem poloviny jeho her je manželství a jeho obrana. Zajímavý je také jeho pohled na odpuštění. Dnes vnímáme odpuštění trochu zúženě, psychologicky. Jako by to byla věc individuální a spíše terapeutická. Jako by cílem bylo za odpuštění získat dobrý životní pocit. Shakespeare uvažuje o odpuštění hlouběji ve vztahu povinnosti k Bohu a k člověku. Odpuštění člověka ospravedlňuje a dělá ho lepším.

V čem je dnešní umění jiné?

Současný umělec si namnoze velmi promyšleně staví pomník a ve svém díle oslavuje pouze sebe sama. Shakespeare i Dante oslavují nějaká mnohem větší dobra. A sami k nim míří jako lidské osoby.

Brno a Dvě věže

Jste rodilý Brňan a v roce 2011 jste se umístil v žebříčku Mladé fronty mezi TOP 100 Brňanů. Jak se vám toto město líbí?

Čím jsem starší, tím mám z Brna krásnější pocit. Jako by mi bylo dáno se tady narodit, vyrůst, pracovat, mít rodinu. Pamatuji na historku mého otce. Vzpomínal, jak vydavatel Lidových novin Arnošt Heinrich vyslal do brněnské redakce Lidovek Eduarda Basse. Bass napsal v zoufalství, že „se v tom městě nedá žít“, a Heinrich mu odpověděl: „Ale dá se tam pracovat.“ (smích).

Brno je město zvláštní, uvnitř něho je hluboký klid. Má také velice krásnou historii. Slavnou epizodou je obrana proti švédské přesile v roce 1645. Když si představíme třítisícový počet obránců proti osmadvaceti tisícům Torstensonových obléhatelů, budeme se cítit jako v Tolkienových Dvou věžích. Brno vydrželo a bylo zachráněno nejen před Švédy, ale i před Turky, kteří obléhali Vídeň v letech 1529 a 1683.

Stýká se tu východ se západem, Byzanc s Římem. Ještě dnes toto spojení můžeme cítit při obcházení svatopetrské katedrály nebo při pohledu z jejích teras na rovinu na jihu a kopce na severu. Myslím si také, že největší věci se nedějí v hlavních městech, ale spíš ve městech menších. Ostatně, jak řekl anglický spisovatel Chesterton: „Krásná nejsou ta města, která mají lidé rádi, protože jsou krásná, ale krásnými se stávají ta města, která mají lidé rádi.“

blog comments powered by Disqus