Lezení mi dává pocit svobody, říká Adam Ondra | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 28. ročník

Lezení mi dává pocit svobody, říká Adam Ondra

Do rubriky Sport napsala Klára Čápová (Sobota, 25. říjen 2014)

Říkají mu Usain Bolt lezení, lezecký fenomén, spiderman. Student podnikové ekonomie a managementu na Masarykově univerzitě Adam Ondra je v jedenadvaceti letech bezesporu nejlepším sportovním lezcem současnosti. Historického úspěchu dosáhl na přelomu roků 2012 a 2013, kdy zdolal dvě nejobtížnější trasy světa – norskou Change a španělskou La Dura Dura. V září se stal vůbec prvním lezcem, kterému se podařilo získat v jednom roce titul mistra světa v boulderingu i v lezení na obtížnost.

Který z tvých úspěchu pro tebe nejvíc znamená?

Asi titul mistra světa v lezení na obtížnost, protože na něj jsem teď celý rok trénoval. Dřív jsem před závodními úspěchy upřednostňoval skály, takže pro mě nejvíc znamenaly přelezy nejtěžších cest na světě. Ale po vítězství na mistrovstvích světa, jsem ke svému překvapení cítil ještě větší pocit uspokojení než po těch přelezech.

Stane se ti, že tě lidé poznají a zastaví na ulici kvůli fotce nebo autogramu?

Tady v Česku málokdy, ale třeba v Itálii to není zas tak neobvyklé. Italové jsou otevřenější a víc bezprostřední. Když se jim zdá, že někoho poznávají z televize, automaticky se k němu hlásí. To Češi nedělají. Navíc většina mých sponzorů je italských, to asi taky hraje roli.

Jaký máš vztah k Brnu?

Mám ho moc rád. Jestli budu v budoucnu bydlet v Česku, tak rozhodně v Brně. Má ideální velikost a když si chci po škole zalézt, můžu si zajet do Moravského krasu. Je v podstatě za humny a pro mě znamená domov. V dětství jsem tam strávil strašně moc času a pokaždé, když jsem dlouho pryč, cítím takovou nostalgii a mám pocit, že bych se měl vrátit.

A kterou cizí zemi sis nejvíc oblíbil?

Nejradši mám Norsko. V regionu Flatanger je jeskyně, kde je pořád ještě obrovský potenciál stavět nové těžké cesty, je to fantastické místo. Už jsem tam strávil čtyři měsíce a mohl bych tam klidně strávit dalších pár let.(směje se)

Týká se i tebe kletba sportovců, kteří na cestách nevidí nic než stadiony a sportovní haly?

Když jedu na závody, většinu času strávím na stěnách. Zároveň se ale snažím trochu víc poznat danou zemi, a ne že, ukažte mi skály, ukažte mi závody a rychle pryč. Rozhodně mi to připadá jako jedinečná příležitost něco se dozvědět, poznat jiné kultury. Jsou věci, ke kterým bych se, nebýt lezení, nedostal.

Zajímáš se i o jiné sporty?

Ne že by mě nezajímaly, ale na nic jiného než na lezení v podstatě nemám čas. Potřebuju pořád lézt, abych měl ten správný cit. I dvoudenní přestávka je poznat. Samozřejmě že tělo potřebuje pauzu, ale musím se po ní znovu rozlézat a postupně se dostat do optimální formy. Letos budu mít třítýdenní pauzu na konci prosince, až skončí sezóna.

Dá se zvládnout naplno trénovat a přitom nezanedbávat ško­lu?

Je pravda, že dny mám hodně nabité – většinou odcházím z domu v šest, mám trénink, pak jdu do školy a zase na trénink. Škola mi ale přijde jako vítané rozptýlení. Kdybych šel po tréninku hned domů, moc bych myslel na únavu a bylo by to ještě horší. Takhle si sednu na přednášce, poslouchám a soustředím se na něco jiného. Nemám ani problémy s učiteli, do dvou absencí se to většinou dá zvládnout.

Proč zrovna ekonomka?

Není zase tak náročná, nad učením nemusím trávit moc času. Hlavně bych ale nechtěl studovat obor, který k ničemu nebude. Tohle mě baví a klidně bych dělal něco, co s ekonomií souvisí.

A co třeba práce trenéra, to by tě nelákalo?

Jako trenéra si sám sebe zatím moc představit neumím. Nemám moc rád, když mi někdo říká, jak mám co dělat a necítím se dobře ani v opačné pozici. Teď když spolupracuju s Patxim Usobiogou, vidím, že na určité úrovni může být trénování s koučem opravdu prospěšné. Ale skupinu dětí bych určitě trénovat nemohl, na to nejsem dost dobrý psycholog.

Co se ti honí hlavou, když lezeš?

Na skalách myslím na nejrůznější věci. Když jsem někde vysoko nad zemí, hrozně se mi líbí, že je jenom na mně, který chyt vezmu. Člověk tím zažívá pocit nezávislosti a svobody. Je zodpovědný sám za sebe. Musí samozřejmě věřit i člověku, který ho jistí. V těch velkých výškách je ale nejsilnější pocit svobody.

Strach nemáš nikdy?

Když lezu ty nejextrémnější cesty nebo jsem na závodech, nemyslím na to, jak vysoko jsem nad zemí a že bych mohl spadnout. Nevnímám to. Čeho se ale sportovní lezci určitě bojí, je případná chyba, která na závodech může znamenat poslední místo. Strach z chyby ale většinou k pádu předurčuje. Nejlepší je vypnout myšlení a nechat se vést instinktem a zkušenostmi.

Máš čas obdivovat výhled?

Ne že bych se přímo kochal krajinou, ale periferním viděním to člověk určitě vnímá. Když se ze skály podívám dolů, neřeknu si „zatraceně, to je výška!“ ale „tyjo, to je super expozice!“ Na druhou stranu při závodech není moc co obdivovat, na stěnách jsou výhledy nic moc (směje se). Ale pořád je to lezení, pořád se leze nahoru a mě to baví všechno.

Co musí dělat lezci, aby byli nejlepší?

Nejdůležitější je síla v prstech a v předloktí, ale síla není všechno. Zásadní je umět ji použít a lézt efektivně. Člověk musí lézt přirozeně, musí to vycházet z instinktu. Po každém pečlivě vybraném chytu lezec pár sekund odpočívá, ale zároveň už musí sledovat terén nad sebou. Je důležité neztrácet ani desetinu vteřiny, protože čím déle se drží na jednom místě, tím víc mu to bere sil.

Hodně se mluvilo o zařazení lezeckých disciplín na letní olympiádu 2020. Nakonec ale výbor vybral zápas. Jak se na to díváš ty?

Já bych lezení na olympiádě viděl rád, ale o volbách v olympijském výboru si nedělám iluze – horolezecká asociace na propagaci použila čtyřicet tisíc euro a asociace zápasu čtyři sta tisíc. Podle mě ale lezecké disciplíny na olympiádu patří. Lidé lezou už od nepaměti, stejně jako běhají nebo plavou. Na druhou stranu to ale nemá velkou podporu uvnitř lezecké komunity. Říká se, že by se to moc zkomercializovalo, a že skály jsou už i tak dost přelidněné. Já si myslím, že kdyby lezlo víc lidí, stavělo by se víc stěn a byly by lepší tréninkové podmínky.

blog comments powered by Disqus