Ústní zkoušky nejsou delší

Do rubriky Téma čísla napsal Martin Habčák (Sobota, 29. listopad 2008)

I když se nazýváme fakultou sociálních studií, u zkoušek to u nás příliš sociálně nevypadá. Většinou se píší testy, v lepším je pak učitelé aspoň opraví sami. Jak vypadá přímý kontakt s učitelem při ústním přezkoušení si tedy budete muset zajít zjistit na filozofickou či právnickou fakultu. Nebo lépe, zapsat si některý z kurzů Tomáše Šmída.

„Myslím si, že jsem opravdu jeden z mála, kteří k ústnímu zkoušení přistupují. Na katedře politologie jsem zcela určitě výjimka,“ říká vyučující z oddělení bezpečnostních a strategických studií. Podle něj se na naší fakultě nezkouší ústně hlavně z kapacitních důvodů, protože studentů je hodně a vyučujících relativně málo. „Podle mnohých navíc zabírá takový způsob zkoušení hodně času. Já osobně jsem ale zjistil, že teze o větší časové náročnosti ústních zkoušek není zcela pravdivá,“ říká Šmíd. Ústní zkoušení je podle něj časově náročnější v tom ohledu, že při něm vyučující musí bezprostředně strávit třeba i půlden, zatímco testy si jen odnese domů. „Ale ty pak musíte stejně opravit, a hlavně u některých typů písma to spíše připomíná luštění kurentu či švabachu, které mi během mého studia historie nikdy nešlo,“ směje se učitel. V okamžitém výdeji času jsou tedy písemné zkoušky výhodnější, celkově ale srovnání obou způsobů vyjde zhruba nastejno.

Ústní zkoušky jsou výhodné pro obě strany

Ústní zkoušení má mnoho výhod, třeba bezprostřední kontakt se studentem. „Zkoušeného studenta tak můžete více proklepnout. Můžete mu více pomoct, ale samozřejmě i více potopit. Pro studenta je výhodou, že může při své odpovědi reagovat na nonverbální komunikaci učitele. Podle výrazu obličeje nebo pohybu očí třeba pozná, že vyučující není s odpovědí spokojen a to mu napoví, že jde špatným směrem,“ uvádí Šmíd několik kladných stránek ústních zkoušek. Písemné zkoušky jsou zase podle něj transparentnější. „Pokud by si nějaký student chtěl stěžovat, máme černé na bílém to, co tam napsal. U ústních zkoušek je to horší, proto se u mne otázky losují,“ říká Šmíd.

Jistě tedy nepřekvapí, že Tomáš Šmíd ve většině svých kurzů upřednostňuje ústní formu zkoušek: „Podá mi komplexnější obrázek o studentovi. Mnohem lépe vidím, jestli problematiku chápe, nebo jestli jsou jeho znalosti jen výsledkem šprtání noc před zkouškou.“ I samotný osobní kontakt je pro něj jako pro vyučujícího výhodnější, protože se na výkon každého studenta soustředí stejně pozorně. „Na rovinu říkám, že je má pozornost lepší, když opravuji pátý nebo desátý test, než když opravuji padesátý,“ odhaluje Šmíd úskalí oprav písemných testů.

Ústní zkoušky však nepřináší výhody jen učitelům, ale i studentům. Proto by podle Šmída měli být studenti, a zejména studenti sociálních studií, podrobováni ústnímu zkoušení častěji: „Jednak je to nutí k tomu, aby se učili formulovat své myšlenky a znalosti i ústní formou, ale také, aby se naučili komunikovat pod okamžitým tlakem a aby se vůbec zlepšily jejich formulační schopnosti.“ Podle něj jsou pro ústní zkoušky nejvhodnější předměty historiografického, narativního typu. Rozhodně by však tuto formu zkoušek nerozšiřoval do všech kurzů: „Chápu, že pro teoretičtější předměty je vhodnější testová forma.“

Výstřihy a minisukně ne

Tomáš Šmíd se dokáže vcítit i do kůže studentů. Nakonec, jeho příprava na zkoušku se od té jejich až tak moc neliší: „Dívám se, co jsem odpřednášel, abych pak od studentů nechtěl něco, co jsem neříkal, to by bylo vůči nim nefér. Proto si také vždy na zkoušení s sebou beru své přednášky v písemné formě. Samozřejmě si projedu i zadanou literaturu, i když u většiny témat už znalosti mám. Sám se tak navíc udržuju ve znalostní kondici.“ Šmíd se považuje spíše za drsnějšího a méně kompromisního zkoušejícího, avšak dodává, že se po fakultě pohybují v hodnocení mnohem ostřejší kolegové. „Jmenovat nebudu, nechám na studentech, aby rozpoznali ty, o kterých mluvím,“ usmívá se učitel s pověstí drsňáka. Té nezůstává nic dlužen ani u samotného zkoušení: „Jsem si samozřejmě vědom, že některé lidi může moje imidž dostávat pod psychický tlak. Pár děvčat už se mi u zkoušky dokonce rozbrečelo. Jedna z nich přitom látku ovládala, ale asi situaci psychicky nezvládla.“

Ústní zkoušení sebou přináší i některé jevy, které se u písemných testů nemohou objevit. Legendární je zejména vliv sličných slečen na zkoušející mužského pohlaví. „U mě to spíš funguje naopak. Když mám pocit, že se děvče snaží své ženskosti využít k nátlaku na mne jako na osobu mužského pohlaví, spíš mě to naštve a přemýšlím, co to na mne zkouší. Podvědomě pak vykazuji větší rysy přísnosti. Takže bych chtěl studentky dopředu varovat, že žádné hlubší výstřihy, minisukně ani nic jiného na mne neplatí,“ dodává se smíchem na závěr vyučující. Studentům a studentkám tak zůstává u Tomáše Šmída jenom jedna cesta k úspěšnému zvládnutí zkoušky. Tou je cesta poctivě nabytých vědomostí.