Cesta do Šalingradu

Do rubriky Ostatní napsala Barbora Tichá (Pondělí, 17. listopad 2014)

Čekám na první přednášku v životě a seznamuji se s novými spolužáky. Nejdříve mluvíme o jménu, pak o oboru a nakonec o místě bydliště. „Ty jsi z Čech?“ . Chvíle ticha a usilovného zamyšlení. A pak mi to dojde. Překročila jsem hranice. Tady je totiž Morava.

Z televize se dozvídám, že na Moravě pijí víno, chodí v krojích, hrají na cimbál, neznají internet a sídliště mé školy Brno hučí jako turbína. Od přátel zas, že se tu nemluví česky. Všude se hold mluví jinak – v Praze dlouze, v Ostravě kratce, na Vysočině sprostě a v Brně hantecem. Loučím se svou rodnou hroudou, plná očekávání a strachu z nové kultury.

Poprvé na brněnském nádraží. Z místa mého rodiště trvá cesta sem hodinu a půl. Není to zatím nic moc. Omlácené nádraží. Páchnoucí podzemní chodby. A venku před budovou jsem ozářená blikajícím ementálem. Vidím už jen letmo. Oslepená dostávám meditační knížku a málem mě přejede šalina, která má konečnou na Ústředním hřbitově.

Takové bylo setkání s realitou. Předpovědi mých drahých přátel a milovaného televizoru se nenaplňují. Mluví se tady česky. Hantec se sice hezky vyjímá v představeních Franty Kocourka, ale tohle je multikulturní město 21. století. Popravdě hodí se spíš znalost angličtiny, slovenštiny či němčiny. Internet tu je a to i bez síťových odbornic z Ratměřic, v krojích se tu nechodí. Pokud nepočítám setkání s folklorním souborem. A víno… To pijí, ale vymění ho i za sklenici piva. Místo hučení je v druhém největším městu České republiky slyšet jen neustále zvonění šalin. Po slunečném dni v Denisových sadech mě původní zděšení brzy opoustilo

Uběhlo pár týdnů a já jsem v Brně. Městě, kde je to samé pole, kde nikdo neví, kolik přesně je hodin a architekti vlastně ani nechtějí, aby to někdo věděl. Za kometou tu nejdou jen tři mudrci, ale celé město. Němcové babička tu má vousy a husy tu jsou na provázku. Amadeus je malý nahatý andílek a spravedlnost tu je mužík s kvádrem. Exotická zvířata se mění v bájná. A vlastně je to Krno. To vše zabalené do funkcionalismu, vůně kávy a všude přítomné pouliční hudby. Kundera, Haas, Goldflam, Hrabal, Halas … co víc si přát?! Betelný štatl.