Odbíjí šestá hodina večerní a na připravené pódium za kostelem svatého Jakuba v Brně vystupuje hlavní organizátorka události Noc venku Diana Tuyet-Lan Kosinová. Vítá všechny, kteří se rozhodli projevit solidaritu s lidmi bez domova a budou nocovat na Jakubské náměstí. Na budoucí spáče čekají dvě kapely, dokumentární film, varhanní koncert, výstava fotek i mše v kostele. Program je nabitý.

Tu a tam je možné vidět člověka se spacákem a karimatkou, není jich mnoho a nevidím mezi nimi žádné známé tváře. V materiálech u vchodu se dočítám, že se Noc venku dnes koná i v dalších třinácti městech. Jako první přišli s touto myšlenkou v roce 2012 Ostravané.

Utopenci ve vlasech již mají nazvučeno. Po ukončení projevu posledního řečníka spustí svou říznou muziku. Lidé tančí, občerstvují se gulášem, psi pobíhají. Nově příchozí přinášejí potraviny, spodní prádlo nebo ponožky, které platí coby vstupné na akci. Kdo nestihl nakoupit, může si za poplatek sám natisknout logo události na plátěnou tašku a odnést si ji jako suvenýr.

Zvednitě ruky, kdo znáte Pagáča!

Po mši a promítání filmu „Kde končí naděje, začíná peklo“ se pozornost z kostela obrací zpět na náměstí. Za pódiem se z ničeho nic rozpoutá bitka mezi několika návštěvníky akce. „Zakládáme si na filozofii, že všechno se dá řešit v klidu,“ apeluje hlavní organizátorka do mikrofonu. A po skončení koncertu temperamentní kapely Tumpach Kvoč se Kosinová opět obrací k publiku. „Bude následovat varhanní koncert v kostele a pieta za zesnulé na ulici,“ zahlásí. Jen to dořekne, na pódium vtrhne jeden z účastníků. „Pieta za Pagáča! Zvednitě ruky, kdo znáte Pagáča!“ zakřičí do mikrofonu a mezi lidmi vyletí do vzduchu několik rukou.

V tu chvíli se ke mně připojí má kamarádka, která celou akci fotí. Vydáváme se do kostela, před ním se s námi dají do řeči dva muži. „Slečny, vy dete spát dneska ven?“ zeptá se ten urostlejší z nich a my přikývneme. „Tak já vás vezmu na měsíc bez kreditek, bez mobilu, bez peněz… Budu vás mít pod svým patronátem. Co vy na to?“ Něco rozpačitě zahuhláme a vcházíme všichni společně dovnitř. V uličce po obou stranách stojí stojany s fotografiemi brněnských lidí bez domova od Petra Jandy, zachycení lidé na fotkách působí dost neutěšeným dojmem. Na první pohled je vidět, že velkou část osazenstva kostela tvoří lidé žijící na ulici.

Vstávám ve čtyři ráno, jedu do senátu

Na jedenáctou hodinu určili organizátoři uložení spáčů ke spánku. Za kostelem se k nám přidávají další tři kamarádi a potkáváme Zdeňka Papouška, novopečeného senátora, se spacákem v ruce. „Je dobré se solidarizovat, je to sice symbolické gesto, ale pozvednutí hlasu je důležité,“ opáčí Papoušek na můj dotaz, zda si myslí, že dnešní noc bude mít nějaký dopad na veřejné mínění.

Máme možnost si chvíli popovídat i s Dianou Tuyet-Lan Kosinovou. „Skupina lidí bez domova není atraktivní, ale chceme upoutat pozornost hlavně mladých lidí a nabourat předsudek, že si za to bezdomovci můžou sami. Ve skutečnosti se 90 procent lidí na ulici neocitlo jenom vlastním přičiněním,“ přibližuje účel akce drobná žena s brýlemi. „Město neví, jakou strategii má zvolit, zda výhradně represivní nebo i preventivní, takže jeho postup působí roztříštěně,“ vysvětluje. Magistrát totiž na jednu stranu podporuje Noc venku a na druhou stranu zavádí zábrany na lavičkách, které znemožňují lidem, aby si na ně lehli.

Po dlouhém dohadování se utáboříme v závětří přímo za kostelem. „Dobrou noc, musím jít už spát. Vstávám ve čtyři ráno, jedu zítra do senátu,“ loučí se Zdeněk Papoušek a ulehá na připravenou karimatku.

Certifikát Za statečnost

Nám se však zatím spát nechce, bavíme se v kroužku, vyprávíme vtipy. Jsou mezi námi i tři muži, pro které dnešek není ojedinělým zážitkem, ale každodenním chlebem. Jednou za čas na náměstí přijede policejní auto, vystoupí policista, porozhlédne se, nastoupí a zase odjede. „Vás hlídá policie. Nás taky, ale jinak. Tahle akce mi připadá vlastně směšná,“ konstatuje Richard, jeden z lidí, kteří na ulici žijí pořád.

Ve dvě ráno se konečně chystáme ke spánku. Najednou se u kostela zjeví slečna a míří k nám. „Z pozice sociální kurátorky bych vám radila, abyste si dali boty k hlavě, je to teď na ulici ceněné zboží,“ prohlásí a zase odběhne. „Já sice nejsem sociální kurátorka, ale poradil bych vám to samé,“ zasměje se Richard. Ve složení čítajícím sedm studentů, dva lidi bez domova a jednoho senátora vedle sebe blaženě usínáme. S tím rozdílem, že někteří z nás mají karimatky, deky, spacáky a jiní se musí spokojit s igelitovým pytlem a papírovým kartonem.

V půl sedmé ráno nás probere hlas jedné z organizátorek, která nás něžně budí a nabízí nám čaj. Když otevřu oči, zjistím, že na mě svítí reflektory a míří kamera. Česká televize se přišla zeptat, jak se nám spalo. „Zima mi vůbec nebyla. Ale kdyby to bylo na měsíc, to už bychom asi mluvili jinak,“ dostanu ze sebe, když na mě míří reportér mikrofonem. Diana Tuyet-Lan Kosinová nám každému přichází věnovat slavnostní certifikát Za statečnost, který nese naše jména. Richard to celé sleduje z povzdálí. S čajem v jedné ruce, s certifikátem v druhé a s kamerou nad hlavou se významně podívám na svého kamaráda. Oba se chceme propadnout hanbou.

blog comments powered by Disqus