Historie lidského rodu se neopakuje, ale rýmuje se | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 27. ročník

Historie lidského rodu se neopakuje, ale rýmuje se

Do rubriky Ostatní napsala Hoa Nguyenová (Sobota, 22. listopad 2014)

Proč zrovna nyní připomínat román, který vyšel už před několika desítkami let? S revolucionářským tématem tohoto Halasu totiž souvisí. Převraty a boje v něm najdeme snadno. Ať už v případě plukovníka Aureliana Buendíi, jehož život se vlastně sestával z věčných bojů. Nebo na začátku příběhu, když se zakladatel rodu José Arcadio Buendía rozhodne odejít a hledat lepší živobytí jinde. Pokusem o změnu životních poměrů a touhou popadnout události do vlastních rukou je i stávka dělníků na banánových plantážích. A tak dále.

Malých i významnějších revolucí v dějinách rodu Buendíů najdeme dost a dost. Ale ten největší problém, největší prokletí, které je stíhá, podivuhodně přehlíží. Od počátku knihy, kdy nasedáme na zběsilý děj plný roztodivných událostí, kterým se míhají o nic méně podivné postavy, si můžeme všimnout osamělosti každého z Buendíů, již nedokáže přerušit ani obklopení lidmi. Spíše naopak.

Množstvím postav Márquez skutečně nešetří. Pokud nemáte zázračnou paměť, bez tužky a papíru nebo internetu se neobejdete. Rodokmen Buendíových je tak košatý, že ztratit se v něm je hračka, a to ještě nepočítám jejich známé. S žádnou postavou se však čtenář do hloubky neseznámí, ačkoliv některé z nich zaujímají v knize nemalý prostor. Spíš jako by jen plnily autorův záměr ukázat, že tohle a tohle k ničemu nevede. Jsou více prostředky než svébytnými osoby. Prostředky, kterými po čtenáři autor hází jako municí a spolu s rychlým dějem zdařile vyvolává zmatek.

Útěchou může být tzv. magický realismus, jenž v románu vytváří jedinečnou atmosféru – pro místní jsou např. létající koberce, incestní vztahy nebo oživlí mrtví běžní, ale věci jako led nebo magnet vyvolávají údiv. Vše se odehrává na pozadí tropických jihoamerických kulis, které na vás spolu se smyslnými vjemy zanechají dusný, těžký pocit. Márquez si však pro knihu nevypůjčil jen krajinu – řada událostí a osob, s nimiž se při čtení setkáte, má také svůj reálný základ. Rozklíčujeme-li tedy zvláštní řeč románu, otevře se před námi náhled na kus kolumbijské a kus spisovatelovy osobní historie.

Ta se neustále točí v kruhu. Jednotliví Buendíové, slepí k dějinám i sami k sobě, nejsou schopní vystoupit z nekonečného cyklu chyb. Tvrdošíjně si dávají ta samá jména, nesoucí vlastnosti svých prvních nositelů, odmítají měnit své návyky a podřizují se svým vášním. A je jedno, že to dělají v jiné době a za jiných podmínek. Jak řekl Mark Twain: „Historie se neopakuje, ale rýmuje se.“ Z věčného rýmování se ji vyprošťuje až zkáza, kdy posledního Buendíu ve chvíli uvědomění si, čeho se jeho předkové dopustili, smete hurikán.

Události ve Sto rocích samoty nevyznívají tak přitažené za vlasy, když se zamyslíme nad našimi vlastními dějinami v tomto světě. Román tím získá ještě jeden rozměr – můžeme vidět sami sebe v přízračném Macondu, a sledovat, kam neustálé rýmování našich chyb může vést. Takové pravdivé pohlédnutí na samého sebe se v prosinci určitě hodí. Doufejme jen, že je hurikán ještě daleko.

blog comments powered by Disqus