Polistopadové dění přineslo i zklamání, myslí si představitelé univerzity

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Kristina Klosová (Neděle, 7. prosinec 2014)

Jak pohlížejí na polistopadový vývoj významné osobnosti spojené s naší univerzitou?

Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity

Výročí revoluce je pro mě především živá vzpomínka na okamžik euforického vnitřního osvobození, kdy víte, že konečně děláte to, co je bezvýhradně správné. Pro univerzitu je to velký svátek, i když to tak třeba nevypadá. Ale univerzita, respektive všechny české vysoké školy, se tehdy osvobodily od politického tlaku, který zcela deformoval a ničil akademické prostředí. Personálně, ideologicky, lidsky, dokonce i materiálně.

Člověk vlastně nemůže a nemá být úplně spokojen s polistopadovým vývojem. Jsem ale rád, že zatímco prvních pětadvacet let života jsem prožil v podivném světě pozdního socialismu, těch druhých pětadvacet let žiji v normálním světě, který má mnohé chyby, ale je svobodný a dává mi prostor žít podle mé vlastní vůle. Je ovšem jasné, že leckdo, kdo se dívá z jiné perspektivy, se necítí být vítězem, nýbrž poraženým polistopadového vývoje. Demokratická společnost je společností sporu a rozporů. Bezkonfliktnost předstíral a vynucoval pozdní socialismus.

Jaromír Volek, sociolog médií na katedře mediálních studií a žurnalistiky

Listopad 1989, respektive jeho étos představoval šanci, která musela být promarněna, neboť musela narazit na stabilní, po staletí formované vzorce chování tohoto národa. Oněch 25 let po listopadu představuje unikátní sociální experiment na živo. Jeho závěr je poměrně jednoznačný. Klíčový problém české společnosti není a nebyla nikdy dominantní ideologie, ale národní mentalita.

Česká společnost je zakleta do procesu věčného cyklického tíhnutí k „rozpomínání se“ na „zlaté časy“. Například na dobu, kdy vzdělávací politiku a standardy definoval „lid“ v zastoupení svých lidových profesorů – odborníků na cokoliv, obsazujících kdekoliv pozice arbitrů, bez ohledu na odbornost a kompetenci

Dušan Šlosar, emeritní profesor Filozofické fakulty

V následujících časech po revoluci jsem byl zvolen předsedou fakultního senátu a měl jsem dost práce například s vypracováním statutu fakulty. Bohužel musím konstatovat, že po těch desetiletích z něho zbylo pramálo. Na fakultě teď nestuduje šest set studentů, ale přes deset tisíc. A to na úkor kvality studia. Jsem proto rád, že jsem mezitím odešel do penze.

Zdenka Rusínová, bývalá profesorka češtiny na Filozofické fakultě

Co se týče polistopadového vývoje, stále platí, že oceňuji život ve svobodě a demokracii. Zároveň ale odsuzuji rostoucí neschopnost politiků postarat se o řádné vedení a fungování státu, o nekorupční prostředí a o platnost práva pro všechny.

Na univerzitě již několik let nepůsobím, vím jen to, že akademické svobody, z nichž jsme se pár let těšili, jsou omezovány, že o ně musejí znovu a znovu usilovat vedoucí představitelé univerzity, že věda je víc v rukou byrokracie než vědců samých, že si kolegové stěžují na klesající úroveň výuky i bádání kvůli nutnosti uspokojovat rostoucí formální požadavky. Obdivuji, že přesto dokážou vědecky bádat, učit, jak nejlépe dovedou, a ve většině zůstávat pro své posluchače odbornými i lidskými vzory.