Proti přírodě: Myšlenky, které nás sžírají a které nikdy nevyslovíme | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 30. ročník

Proti přírodě: Myšlenky, které nás sžírají a které nikdy nevyslovíme

Do rubriky Kultura napsala Monika Ryšavá (Středa, 11. březen 2015)

Severská kultura má pro mě zvláštní kouzlo, proto jsem se na snímek Proti přírodě vážně těšila. Věděla jsem, že bude jiný. Ale nevěděla jsem, jak moc se v něm najdu. Po zkoumání, úporném přemýšlení a recenzování tohoto snímku, se mi jeho myšlenky dostávají pod kůži ještě více. V dnešní povrchní době, kdy všichni něco předstírají a žijí život podle někoho jiného, je tento film trefa do černého. Proti přírodě je sonda do duše jednoho norského muže, u jehož necenzurovaných myšlenek a postřehů máme pocit, jako kdyby je scenárista a režisér Ole Giæver ukradl z naší hlavy a přepsal do filmu. Myšlenky, které nás sžírají a které máme chuť vykřičet do světa. Ale nikdy to neuděláme.

Martin žije s manželkou a malým synem v rodinném domku na okraji města vedle nádherné krajiny. Na první pohled dokonalá idylka. Jenže už od začátku filmu slyšíme jeho hloubání nad tím, jak je se svým životem nespokojený a potřebuje ho změnit. V tom, co říká, můžeme slyšet, jak je znuděný a jak je každý moment v jeho životě předvídatelný. Ze začátku tedy Martin působí arogantně, do sebe zahleděně. Nicméně po chvíli mi dochází, že nad čím přemýšlí on, přemýšlím občas i já a začínám se do jeho pocitů vžívat. Jak říká sám režisér snímku, Martin si připadá odcizený od svých kolegů v práci i od své rodiny. Svírá ho pocit nedostatečnosti. Vyhýbá se tedy víkendu s rodinou a odchází úplně sám do divočiny za „svobodou“.

Každý z nás má někdy chuť všemu utéct, uniknout před svým životem, před prací, před rodinou, před přáteli. Vše nechat za sebou, jít třeba do přírody, sám, nikomu nezvedat telefon, nikomu se zdvořile neomlouvat. Hlavnímu hrdinovi se to daří, výlety do přírody podniká skoro každý víkend. Norská krajina je k tomu jako stvořená a vedle Martina je hlavním prvkem filmu. Je tu pěkný kontrast mezi divokou přírodou, která je přesto klidná a úchvatná, a člověkem, který se cítí ztracený. Když za doprovodu skladby Forever Young od Alphaville Martin skáče po skalách, cítíme jeho bezmocnost. Cítíme ten strach z toho, jak rychle život plyne. Vidíme zápas člověka se sebou samým i s přírodou.

Snímek, přestože se v něm nic zásadního neděje, ubíhá rychle a nenudí. Necenzurované jsou nejenom hrdinovy myšlenky, ale i jeho nahota. Martin se s vědomím, že se nikdo nedívá, obnažuje celkem často. Ve výsledku to nevadí, některé takové situace dají vzniknout vtipným okamžikům. Proti přírodě je tedy existenciální drama s humornými prvky, které jsou ale nakonec přebity hořkým koncem. Zjišťujeme totiž, že se hlavní postava vrací do své každodenní rutiny a do života, od kterého tak moc chtěla odejít. Všechny plány a ideje zůstaly nevyřčené uvnitř jeho hlavy. Jako kdyby naděje, které jsme do hrdiny vkládali, zmizely. A my se museli smířit s tím, že život, jak jsme si ho nalinkovali, se už nezmění.

blog comments powered by Disqus