Za zvídavých pohledů procházející skupinky se dírou v plotě dostávám z chodníku do prostranství mezi budovy. „Uvidíš, jak ten areál teď vypadá. Připrav se, že tam určitě někoho potkáš. Většinou tam teď bydlí lidé, co uvízli v dluhové pasti,“ upozornil mě předem Bronislav Farkač, student psychologie a člen spolku Kulturou proti chátrání, která zde chce vybudovat sociální centrum.
Opatrně tedy našlapuji po rozbitých střepech do první z budov. Strach, že vpadnu do cizího „obýváku“ se nenaplnil, ohořelé stěny, vybitá okna, pár matrací, v jednom místě propadlý strop, nic víc nenacházím. Mířím ke vzdálenějším budovám, které vypadají zachovaleji.
Žádné obličeje!
Asi po pěti minutách si mě na dvoře mezi budovami všímají místní obyvatelé. „Co tady děláte?“ ptá se muž menší postavy, kterému budeme říkat Aleš. Představit se jako novinář stačí k rozptýlení podezřívavosti v jeho hlase. „Nás ale nefoťte, žádné obličeje!“ vykřikuje neustále starší žena, kterou uklidňují zbylí dva bezdomovci. Rozruch přivolal další ženu, Miladu.
Budovy predtým slúžili ako sídlo Technických služieb. (autor: Jakub
Mácha)
Společně s Alešem se mě ujmou a ochotně mě provádí. Vypráví o životě ve squatu, jak své bydlení zde označují, a o zdejších problémech. V areálu žijí společně s dalšími osmi lidmi už sedmý měsíc, město i policie je nechává na místě pobývat. Provádějí mě, z celkem čtyř budov byla ona první, kterou jsem navštívil, nejponičenější. Na zbylých sice většinou chybí dveře a okna i s rámy, jinak ale nejsou tolik rozpadlé.
Ukazují mi místo, kde dříve bydleli a měli ukryté zásoby. „Všechno je rozbité, okna, stoly, spálili nám deky, jídlo i dvě plynové bomby na vaření,“ ukazuje Milada na spoušť v ohořelé místnosti v jinak poměrně zachovalé budově. Místní věří, že šlo o pokus učinit celý komplex neobydleným a neobyvatelným.
Policajti se bojí dovnitř, aby nenanosili
„Tam teď bydlíme“, ukazuje Milada a vede mě k dalšímu objektu, z kterého se line kouř. Jako jediný má ještě některá okna v pořádku, ta vybitá jsou vyplněna polystyrenem a dekami. Procházíme kolem přístřeší, pod kterým plápolá oheň, kolem posedávají další lidé. Vstupujeme dovnitř vchodem bez dveří do pečlivě vyklizené části budovy. V jednom z výklenků leží v polici srovnané nádobí – „špajz“, poznamenává Aleš. V ložnici leží peřiny, darované Armádou spásy, ustlané v řadách.
Spíže
v obydlených prostorách. (autor: Jakub Mácha)
Na pořádek jsou místní zjevně pyšní. „Policajti se bojí dovnitř, aby nenanosili,“ směje se Aleš. Pak ale dodává, že jejich kontroly jsou na denním pořádku. Chodí ve velkých skupinách, často i uprostřed noci.
Zároveň mají místní obyvatelé také strach: „Zamknout se nemůžeme a jeho tady před pár dny zbili feťáci,“ ukazuje Aleš na kamaráda, jehož obličej tvoří jedna velká sytě fialová modřina doplněná několika škrábanci.
Problémy mají prý nejen s narkomany, kteří se zde objevují, ale také s majitelem podniku Tenis Music Garden, který s areálem přímo sousedí. „Vadí mu, že tady žijeme, že nás tady město nechá. Volá na nás kontroly a hasiče, snaží se nás odsaď nějak dostat. Jsme sice bezdomovci, ale hlavně jsme taky lidi,“ stěžuje si Aleš a poslední větu několikrát opakuje. „Taky by se mu to tady hodilo jako příjezdová cesta a parkoviště u jeho podniku,“ upřesňuje Milada a spekuluje, že důvody pro ničení budov přicházejí z této strany.
Místo bezdomovců koncerty?
„No jistě, že jsou problémy, chodí nám tady přes zahrádku, dělají si tam oheň uvnitř budov, ztratilo se nám tu dřevo a kolečka! Nemají tam co dělat!“ říká rázně servírka z podniku sousedícího s areálem poté, co se ptám na komunitu, která tam žije. „Bylo by super, kdyby tam z toho něco udělali, my bychom pak měli pokoj,“ dodává. Vystěhování bezdomovců ale lidé z Kultury proti chátrání nemají v úmyslu, naopak s nimi komunikují. „V zásadě odmítáme takové černobílé vidění – sociální problémy nevyřešíme tím, že je budeme donekonečna odsouvat mimo náš každodenní pohled. Proto také už od začátku spolupracujeme s organizacemi, které se zaměřují na lidi bez domova," upřesňuje Farkač. Věří, že vedle sebe může fungovat prostor pro semináře, umělecký ateliér i přístřeší, které si pro sebe vytvořil člověk, který nemá kde jinde bydlet. „Měli bychom práci, pomohli bychom s vyklízením dalších budov. Je tady dost místa na pozemku i pro nás, nám řekli,“ odpovídá Aleš na dotaz, zda řešili vlastní budoucnost s lidmi z iniciativy. Pomalu se stmívá, domů se vracejí další ze skupinky zdejších obyvatel a sedají si k ohni, já se loučím.
Iniciativa Kulturou proti chátrání usiluje o vybudování autonomního sociálního a kulturního centra v komplexu opuštěných domků na ulici Vlhká. Centrum by mohlo sloužit k pořádání debat, výstav, přednášek, vzdělávacích kurzů nebo jako centrum pro poradenství a pomoc lidem v nouzi. V případě otevření je také v plánu spolupráce s neziskovými organizacemi jako je IQ Roma servis, Podané ruce, hnutí Food not Bombs nebo Infoshopem Pelech. Od města, jež je vlastníkem objektů, chtějí členové iniciativy prostory získat do pronájmu za symbolickou cenu. Nechtějí být závislí na dotacích či komerčních subjektech, cílem je naopak založit centrum s pomocí dobrovolníků, místních občanů nebo lidí bez domova, kteří prostory dlouhodobě obývají. Projekt nyní čeká na schválení na různých městských úrovních. Pokud vše půjde hladce, jasno ohledně budoucnosti projektu by mělo být na konci května.
Vystúp zo svojej „krabice“ a príď – POZVÁNKA (autor: Kulturou proti
chátrání)