Pár dní poté, co mu rodiče pořídili první akustickou kytaru, začal navštěvovat základní uměleckou školu ve svém rodném městě Vrbně pod Pradědem. Po dvou letech hraní klasiky opustil tuto výuku, hudba pro něj byla příliš drahý dar na to, aby mu byl povinností. Vděčný za základy a poznatky, ale toužící po něčem svobodnějším. Po obdržení své první elektrické kytary se připojil ke vznikající punkové kapele Růžový tank složené z jeho přátel. V průběhu svého fungování vystřídali šest zkušeben, do první se ledva vešli, ve druhé měli regulérní klubovnu a ve čtvrté pořádný punk, nejen hudebně. „V té době sme vystupovali v našem městě, v bočních vesnicích v Karlovicích a Mnichově. Tam sme hrávali a byli jsme tam hrozně oblíbení, protože jsme tam byli vlastně jediná kapela.“ Na první akci mimo tento okruh se dostal Aleš s kamarádem – na hudební festival v Koclířově u Svitav. Tam se jim podařilo dosáhnout důležitý milník každé punkové kapely. „Ono to bylo v obrovském kulturáku a bylo tam asi dvanáct lidí, takže to bylo obrovské neřizené pogo asi v osmi lidech, takže to byla taková naše první divočejší audience.“ Tahle dvojka se pak posunula od punku ke grunge a fungovala pod názvem Únik jinam a skládala písničky mimo jiné i o odcizeném pomeranči.
Vystřídal ještě další zkušebny, kapely a doprovodné hudebníky, až do doby, kdy se se svým kamarádem bubeníkem odtrhl. „Já jsem začal hudbu brát v té době trošku jinak, hodně jsem se zaposlouchal do písničkářské, folkové scény.“ To znamenalo osobnější přístup k hudbě, návrat od elektrické kytary k aku stice, dbaní na slovní projev a samozřejmě úplně jinou techniku hraní. Aleše inspirovala a dodnes inspiruje australská folková scéna a v této době začal hudbu chápat jako formu terapie. „Pouštěl jsem do té hudby více emocí a pochopil jsem, že je příjemné vypsat se z nějakého pocitu, dostat to na papír a dát to do hudby.“
Přestěhováním z rodného města pro mnohé začíná úplně jiná kapitola. Čtyři roky zpátky se Aleš přesunul do Brna, kde bydlí dodnes. Jeden aspekt domova ale nalezl i tu, potkal pár kamarádů a začali spolu tvořit. Bydlení ve velkém městě mu poskytlo mnoho možností, kde a kdy hrát. „Jak jsem začal studovat, tak jsem se dostal do akademického prostředí, mezi strašně zajímavou skupinu lidí s uměleckým smýšlením a to mě posunulo k tomu, že bych chtěl tu svoji zalíbu v hudbě posouvat trošku dál.“ Soustředil se na své písničkářství, začal více skládat, psát i zpívat, tentokrát i sám, bez kapely.
Od prvního brnkání akordů až po současnou vlastní tvorbu, se Aleš pořád cítí být lucky boy díky hudbě, se kterou plánuje obšťastňovat sebe i ostatní i nadále. „Primárně se teďka soustředím na vyjádření pocitů skrze text a hudbu, která není asi až tak technická, ale převážně mi jde o sdělení. Dělá mi celkem dobře podělit se s jinými lidmi o veci, které mě trápí, právě hudbou. Je to něco v čem jsem se našel a v čem chci pokračovat.“
blog comments powered by Disqus