Našetřit si na praxi

Do rubriky Neziskovky napsal Jakub Mácha (Úterý, 16. červen 2015)

Zatímco velké množství mladých na léto plánuje dobrovolnickou stáž v některé z českých či zahraničních neziskovek, studenti žurnalistiky nastupují na povinnou praxi v některém z mediálních domů.

Stáž v novinách, rádiu nebo televizi je pro studenty žurnalistiky jedinou možností, jak si během školy naostro osahat fungování skutečné redakce. Zároveň se zde hraje o přísliby případného budoucího zaměstnání. S dobrovolnictvím má tato práce minimálně jednu věc společnou: Je placená málo nebo vůbec.

To je přitom paradoxní, s výjimkou veřejnoprávní České televize a Rozhlasu, jsou všechna ostatní média komerčními subjekty. Když si odmyslíme informační aspekt, který vychází přímo z jejich povahy, a také aspekt mocenský, cílem stále zůstává zisk.

Je otázkou, do jaké míry jsou finanční toky jednotlivých redakcí závislé na de facto stoprocentně jistém každoročním přílivu praxechtivých studentů. Ať je to jakkoliv, sledujeme skvěle fungující obchodní model. Médium si vybírá své budoucí zaměstnance, které až vystudují, nebude muset zacvičovat do vlastního stylu. Studenti zároveň pracují téměř zadarmo a vytvoří tolik potřebný obsah k tisku i na internet, na který by pouze placení kmenoví zaměstnanci nestačili.

Za pracovní den si například stážista v deníku Právo vydělá na polední menu. Mezi jednotlivými médii však patří spíše ke šťastnějším jedincům. Celé tři měsíce jsou studenti kvůli velkému pracovnímu zápřahu odstřiženi od dodatečných příjmů nebo od tak jednoduchých věcí, jako je uvařit si namísto kupování si hotovek v blízkosti své práce.

Možnost pracovat tak sponzoruje rodina, případně si na ni musí praktikant našetřit. Odpověď na otázku, proč studenti takové podmínky akceptují, je jednoduchá. Praxe samotná tvoří pomyslný vrchol studia žurnalistiky tak, jak v Brně funguje.

Vidět své jméno u článku v některém z celostátních deníků a zářez do pažby pečlivě budovaného životopisu může být onou náplastí na jinak nijak oslnivé podmínky. Dalším faktorem pak je to, že mladé žurnalisty práce zkrátka baví. Touha dělat něco, v čem vidí smysl i svou budoucnost, z nich činí snadnější cíle vykořisťování.

Pravidla nestanovili ani redakce a ani studenti. Posledním zúčastněným situace, v níž se za odvedenou práci pro komerční subjekty neplatí, je samotná univerzita, respektive katedra žurnalistiky.

Ta nastaví podmínky praxe, její délku a vybere média, ve kterých ji lze uskutečnit. Již pak ale nehájí zájmy studentů, kteří lepší podmínky sami kolektivně nevyjednávají. Ať už kvůli kariérním ambicím, náklonnosti k oboru nebo obtížné sebeorganizaci na jednotlivých pracovních místech.

Přes všechny výtky se zdá, že vše funguje jako skvěle promazaný stroj, kritika jakoby tedy nebyla na místě. Zvláště ve chvíli, kdy dobrovolnictví ve firemní sféře je čím dál častější realitou. Zde je však nutné si položit otázku, zda univerzita jako instituce chce a má podporovat právě takovéto pracovní vztahy.