Vysloví-li se jméno Michaela Jordana, většina z nás si vybaví vytáhlého basketbalistu driblujícího mezi protihráči směrem ke koši. Na naší fakultě však máme jinou osobu onoho zvučného jména – tento Michael Jordan si však místo míče vybral ke své hře sílu psaného slova.
„Nemohl jsem hrát v týmu, tak jsem o něm začal psát“
Na začátku toho všeho stál shodou náhod sport. „Na střední škole jsem chtěl hrát fotbal, ale dostat se do týmu nebylo nejlehčí. Řekl jsem si, když nemůžu hrát, tak alespoň o svých kamarádech napíšu,“ začíná své vyprávění Jordan. Středoškolský sport ho pak držel ve školních novinách až do konce. „Zamiloval jsem do toho pocitu moci, který dodává žurnalistické práce. Byl to pro mě obrovský magnet,“ komentuje vzápětí. Jako novinář chtěl zůstat u sportu – psát pro proslavený tým New York Yankees. Na univerzitě, kam odešel s jasným záměrem pokračovat v nastaveném kurzu své kariéry, se ale mnohé změnilo.
Univerzita Missouri je podle Jordana jedna z nejlepších škol v zemi. Nejen kvůli množství zahraničních studentů, ale především díky obrovské praktické zkušenosti. „Místní noviny jsou přímo vedeny univerzitou, takže vaši profesoři se tak stávají přímo vašimi editory. Když jsem přišel do redakce, nebylo to lehké. Zeptali se, co mě baví. Sport? Běž psát o městské radě,“ vzpomíná s úsměvem. Po čase tak našel zálibu v rozličných tématech, především v lokální politice a událostech.
„Holywoodské filmy udělaly z novinářů hrdiny“
Studentská léta byla více či méně bezstarostná. Po promoci však přišel čas najít si první práci. „Žurnalistika je velice populární. Vidím v tom přispění holywoodských velkofilmů, které rády využívají romantický potenciál investigativních povolání, jakým je i novinář. Přestože je to tedy práce málo placená, lidé se stále řadí do fronty, aby ji získali,“ vypráví Jordan. Štěstí se na něj usmálo až z opačného konce země, když mu jeden kalifornský mediální řetězec nabídl místo za 8 dolarů na hodinu. Suma jen o málo větší než v McDonald’s, ale byl to začátek. A tak se dvaadvacetiletý Michael Jordan stěhoval na západ.
Po téměř dvou letech měl dobrou praxi, kterou by ve známých gigantech, jako jsou New York Times, nezískal. V Timesech se začíná od vaření kávy; v malých novinách s malým platem psaním. „Byl jsem ale stále netrpělivý,“ přiznává dnes již ostřílený novinář, „a chtěl jsem se posunout rychle kupředu.“
„Budapešť. Krok zpět pro rodinu Jordanů?“
Šance se ukázala v podobě možnosti vycestovat do Evropy a stát se zahraničním dopisovatelem. Pro Michaela bylo jedinou možností psát „na volné noze“, neboť jako přímý zaměstnanec prestižního deníku by neměl ve svém věku šanci. A protože jeho otec byl maďarský emigrant, měl stále příbuzné v Budapešti. „Moji rodiče nebyli příliš nadšeni představou, že bych se vrátil do Evropy. Brali to jako krok zpět v historii naší rodiny,“ vzpomíná Jordan. Přesto ten krok udělal. Využil možnosti vyučovat angličtinu na jednom z budapešťských gymnázií, kterou mu zajistili jeho příbuzní. Učením strávil celý rok, než se znovu pustil do boje za svůj velký sen – stát se zahraničním zpravodajem. Spolupracoval s anglicky píšícími novinami v Budapešti, ale místní záležitosti už neuspokojovaly jeho ambice.
„Potom konečně přišel můj velký zlom,“ zdůrazňuje. „Byl jsem v kontaktu s významným americkým deníkem Miami Herald, ale bez referencí jsem neměl šanci na otisknutí nějakého článku. Použil jsem proto malou lest a naznačil, že se chystám na jih do Bosny, postižené válečným konfliktem. A pokud by měli zájem o něco konkrétního, proč bych si cestu nezpestřil?“
To bylo v roce 1995. Článek o dětech, které se narodily muslimským matkám znásilněným bosenskými vojáky, nakonec otisklo několik deníků. Od této doby začal Michael Jordan svou úspěšnou kariéru novináře na volné noze. Dnes spolupracuje se spoustou médií, nejpevněji pak se slavným Christian Science Monitor. Nyní žije i s rodinou v Bratislavě a kromě psaní se věnuje také výuce. Co jiného lze přece udělat se zkušenostmi, než je předat dál – a proč si k tomu nevybrat také naši fakultu?
blog comments powered by Disqus