Daň za svobodu je disciplína

Do rubriky Téma čísla napsala Anna Jančevová (Pondělí, 25. květen 2015)

Cestovatelka Milena Holcová napsala už čtrnáct knih a v plánu má dokončit patnáctou. V poslední době jí však na psaní čas nezbývá, protože ji naplno zaměstnává šest vnoučat. V rozhovoru se rozpovídala nejen o babičkovství a stárnutí, ale i o pomíjivosti úspěchu a životním vztahu.

Prý už nechcete poskytovat rozhovory, protože jsou pořád stejné. Tak o čem byste chtěla sama mluvit?
Vůbec bych to do sebe neřekla, ale velmi prožívám babičkovství. Mám šest vnoučat a rozhodla jsem se, že jim odvyprávím všechny životní příběhy. To znamená Bibli, islám, buddhismus. Vyprávím jim, a pak chci, aby mi příběh zopakovali. Děti se učí vykládat tak, aby to bylo napínavé a neřekli konec hned na začátku. Zatím je to strašně baví.

Jste tedy vyprávěcí babička. A jaká ještě?
Jako výchovný princip se ve školách často využívá soutěživost. Takové ty vláčky nebo pyramidy, kde jsou nejhorší děti na konci. My jsme se rozhodli, že to budeme potírat. I při Člověče, nezlob se se dá spolupracovat.

Celý život jste bydlela v Brně, teď už třetím rokem žijete v Praze. Přestěhovali jste se s manželem proto, abyste byli blíž dětem?
Být jim nablízku považuji za základní princip. Je ale hrozný omyl myslet si, že se bez vás neobejdou. Oni se bez vás klidně obejdou. A další omyl je čekat vděk. Já to beru jako dar, že můžeme s vnoučaty trávit čas. To mě teď nejvíc zaměstnává, jsem buď na cestách, nebo s vnoučaty. Vlastně vůbec nepíšu. Mám rozepsaný čtvrtý díl z cyklu Žena, růže, píseň, kost, aneb fena, kůže, plíseň, zlost (První tři díly vyšly pod názvy Romance na tři doby, Přezrálé broskve a Láska v moll – pozn. red.). Ale není to dokončené, nemám čas.

Čtenáři si to řeknou

Až knihu dokončíte, čeká vás kolotoč besed a autogramiád?
Mám pocit, že se to kolem desáté knížky usadilo. Čtenáři si to mezi sebou řeknou a další už nepotřebuji. Mám svůj okruh čtenářů, kteří si knihu koupí a na besedy už tři roky nechodím.

Loni v prosinci byla v Brně kvůli námraze dopravní kalamita. Ve stejný den jste tady měla autogramiádu a v rozhlasu prosila čtenáře, aby přišli. Jak to dopadlo?
Doklouzala jsem se tam spolu s dalšími třemi lidmi. Tak jsme si chvilku povídali a šli domů. Vzala jsem to sportovně, protože to jinak nejde. Ale v tu chvíli jste zkrátka ošklivá dívka v tanečních. Nikdo pro vás nepřišel, a vy se tváříte, že vám to nevadí. K profesi psaní patří dvě nepříjemné věci. Že vás může kritizovat každý blbec, který jde kolem, a vy to musíte unést. A potom to, že občas se musíte vystavit veřejnému posměchu.

Útěk do kanálu

Vaše dcera Pavla vystudovala žurnalistiku. Dá se tedy říct, že jde ve vašich stopách.
Ona nejde v mých stopách, ona je už mnohem dál. Dělá investigativní žurnalistiku, jednoho šéfa má v Berlíně, druhého v Istanbulu a pořád někde lítá. Její cesty mají smysl a cíl, a to je cestování, které já uznávám. Moje poznatky z cest už dávno platit nemusí. Narážím na případ těch dvou holek, co unesli v Balúčistánu a teď se vrátily (případ unesených Češek Hany Humpálové a Antonie Chrástecké – pozn. red.). Před lety jsme byli ve stejné oblasti, ale nic se nám nestalo. Několikrát jsme ovšem vyloženě utíkali, chtěli nás dostat na korbu a odvézt.

To mi chcete tvrdit, že vás nedohonili?
Když jsme utíkali v Kandaháru, byly tam malé uličky, kam neprojela Toyota ozbrojenců. Oni z ní nevystoupili, ale objeli blok a čekali tam na nás. Tak jsme vlezli do kanálu, abychom jim utekli. Podobnou situaci jsme zažili při stopování. Jeli jsme s chlapem v kamiónu a on se nás snažil zfetovat, pořád nám něco nabízel. Já jsem se trošičku sjela, ale Martin (manžel Mileny Holcové – pozn. red.) říkal, že bude radši dávat bacha a jenom dělal, že to polyká. A najednou vidíme, támhle má kudlu, tam baseballovou pálku a začal být nepříjemný. Byli jsme kousek od Kvéty a věděli, že je nejvyšší čas zdrhnout. Tak jsme poprosili, ať nám zastaví, že potřebujeme na záchod. A jak jsme byli venku, vzali jsme bágly a zdrhli. V poušti jsme šli ještě asi pět kilometrů, aby nás nenašel, kdyby se vrátil. A ráno jsme zjistili, že nás tam hledala tři auta.

Myslíte, že cestování souvisí se štěstím – ve špatnou chvíli na špatném místě?
Občas se mě někdo ptá, koho bych si na cestu vybrala. Dospěla jsem k závěru, že bych nechtěla jet se smolařem. Dokonce to má NASA jako jedno z kritérií při výběru kosmonautů. My s Martinem opravdu štěstí máme.

Dvacet pět let na volné noze

Jste extrovert a máte ráda lidi, ale psaní je introvertní činnost. Jak jste v začátcích zvládla napsat několik odstavců denně?
Pochopila jsem, že daň za svobodu je disciplína. Bez toho to nejde, svoboda vás zahubí. A protože mně o svobodu moc šlo, disciplínu jsem se musela naučit. U prvních knížek jsem cítila takovou touhu a posedlost, že to šlo samo. Měla jsem sluchátka na uších, aby mě nerušil křik tří dětí kolem. Jediné, co jsem potila, byl popis měst, tam už to byla disciplína.

S manželem máte vydavatelství Šalvar, ve kterém vydáváte vaše knihy. Jak to máte rozdělené?
Martin má na starosti prodej, já psaní a vzájemně si do toho nemluvíme, to by asi nefungovalo. Dřív říkal, běž tam, nebo udělej to, protože potřeboval, abych se víc ukazovala. V mládí mě docela zajímal úspěch, ale teď už mi na tom nezáleží. Být slavný je strašně nebezpečné. Poznala jsem pár lidí, kteří na tom byli závislí a to jsou chudáci. Sláva totiž nic nepřinese.

Ve vztahu je tedy nejdůležitější do ničeho si nemluvit?
Já bych to spíše nazvala jako nechat jeden druhého dýchat. Nepředělávat ho a nevstupovat do vztahu s nárokem. Nárok je omyl. My jsme spolu pořád, dvacet čtyři hodin denně a někdy klidně pět hodin mlčíme. Naučili jsme se překonat ponorku, není to těžké. My jsme vlastně ani nepocítili odchod do důchodu, akorát jsme dostali kapesné.

Společná deka vše vyřeší

Je možné být třicet let zamilovaná?
Pokud se zamilovanost chápe jako stav posedlosti a otupení mozku, tak to možné není. Bylo by to divné a je to nepřirozené. Když vidím starý pár, který po sobě leze a drží se za ruce, tak je mi to nepříjemné. Ve vztahu je hrozně důležitá něha, například se v noci v polospánku pohladit a spát dál. Nebo si jednou za čas říct, s tebou se dobře žije. Ale je to diskrétní, nemusí nás u toho nikdo vidět.

Zmiňovala jste, že problémy pomáhá řešit společná deka.
Stále to funguje, ale je tam rozpor, který přichází s věkem. Mně je pořád zima a Martinovi teplo, a tak neustále otevíral okna a vypínal topení. Tak jsme si nechali ušít deku, která je napůl nacpaná a napůl není nacpaná. Přišli jsme do obchodu, kde se šijí péřové deky a určili jsme tento požadavek. A paní poznamenala, že to nechápe. A my jí odvětili, to vůbec chápat nemusí, ale nám to takhle funguje.

Ve vztahu je tedy důležitější pohoda.
V poslední době nás hodně sbližují vnoučata, hodně se spolu nasmějeme, opravdu nám to klape. Martin je pohodář, ale jsou samozřejmě situace, kdy se to velmi nehodí, například při jednání s řemeslníky. To jsem na něho měla strašný vztek, protože jsme se přestěhovali, rekonstruovali byt a řemeslníci nepracovali tak, jak měli. A on na to kašlal, odjel na hory, potom na Mallorcu a já jsem zuřila.

Vyřešila to společná deka?
Teď si uvědomuji, že to bylo poprvé v životě, kdy se vrátil, a já si neuměla představit, že si k němu lehnu. Řekla jsem mu, ať jde jinam. Ale hned druhý den jsem ho pustila zpátky. To považuji za největší dar cest, že tam tohle nejde.

Vám je šedesát jedna a vašemu muži sedmdesát. Jak se vypořádáváte s věkem?
Ano, mezi námi je devět let. Statistika mluví jasně a s holkami v sauně tomu říkáme příprava na vdovství. Naučit se zacházet s penězi, vyprázdnit garáž od knížek, s tím lehce počítám. Je strašně důležité nevyhýbat se tématu smrti a být na ni připravený. Oba máme napsanou závěť a víme, kde chceme být pohřbení. Já mám silný vztah k naší chatě u řeky Jihlavky. Můj životní postoj je žít a nechat žít, takže ať si to každý udělá, jak chce.

Milena Holcová
Milena Holcová (61) vystudovala práva na Masarykově univerzitě. Vdala se, porodila dvě děti a pracovala v Brně jako podniková právnička. Pak se ale zamilovala a otěhotněla se svým nynějším mužem Martinem. Rozvedla se, opustila práci a začala cestovat po celém světě, nejčastěji stopem a s báglem na zádech. Po návratu z Japonska a Číny napsala reportáž do Mladé Fronty, která získala ocenění reportáž roku. Poté následovala série knih, mezi nimi i knížka Babky na divoko, která se umístila ve stovce neoblíbenějších knih v anketě Kniha mého srdce. V současnosti bydlí v Praze.