V Jihoafrické republice je režim apartheidu stále cítit

Do rubriky Ostatní napsala Barbora Tichá (Pátek, 17. duben 2015)

Jak se studuje v Jihoafrické republice si nedávno vyzkoušela Martina Krošová. Studentka environmentálních studií a sociální antropologie v zemi strávila sedm měsíců. Za tu dobu si udělala názor na místní školní systém a zakusila každodenní dopady politiky apartheidu.

Jak ses dostala do Jihoafrické republiky?
Vždycky jsem si přála podívat se do Afriky. Učím se africké tance, zajímám se o africkou hudbu a kulturu. Původně jsem chtěla jet spíše do západní Afriky, pak jsem ale v nabídce Centra zahraniční spolupráce Masarykovy univerzity narazila na možnost studia v Jihoafrické republice. Nebyla to moje primární volba, ale byla to obrovská šance se do Afriky dostat, a tak jsem jí využila.

Domy mají hlídače

V Česku vnímáme JAR jako nebezpečný stát. Je to pravda?
JAR jednoznačně patří mezi země s vysokou kriminalitou. To je vidět i cítit na první pohled. Téměř každý dům má alarm, mříže v oknech, ostnatý drát či plot pod elektrickým napětím. Většina domů má hlídače, na ulicích často potkáte pracovníky ostrahy a na zdech domů bývají cedule „armed response“. Nejvíce je nebezpečí cítit ve velkých městech, kde se po setmění ulice vylidní. Hodně lidí se zde bojí v některých místech vystoupit z auta i ve dne. Občas na mě lidé koukali jako na blázna, když jsem šla někam pěšky.

Máš s tím nějaké osobní zkušenosti?
Mně se nic špatného nestalo, a to jsem v mnoha věcech překračovala hranice běžného chování místních. Zároveň jsem však dodržovala hodně bezpečnostních opatření, na která by mě v Evropě ani nenapadlo pomyslet. Považuji za nutné nenechat se strachem paralyzovat.

Studium na univerzitě Nelsona Mandely

Jak vypadá studium v JAR?
Studovala jsem na univerzitě Nelson Mandela Metropolitan University v Port Elizabeth. Nemohu soudit školství obecně, ale s většinou zahraničních studentů jsem se shodla v tom, že nám studium připadá více středoškolské. Ve smyslu hodně práce, ale málo poznání. Často se dbalo na dodržování docházky, museli jsme psát mnoho esejí, malých úkolů a průběžných testů. Nic z toho nebylo příliš složité, ale zabralo to mnoho času. Některé hodiny byly založeny na pouhém opisování informací z tabule. Na druhou stranu bylo v nabídce mnoho zajímavých předmětů. Učila jsem se například místní jazyk Xhosa, o tradičním africkém léčitelství nebo o feminismu v Africe.

Jak moc se liší od výuky na našich školách?
Oproti Česku je zdejší systém školství placený. Kromě poplatků za školu a kolej se platí za každý předmět zvlášť. V přepočtu to vychází průměrně na tisíc korun za jeden předmět o třech kreditech. Potkala jsem člověka, který i s dobře placeným zaměstnáním, splatil půjčku na vzdělání teprve po šesti letech. Studenti často chodí na přednášky, ne proto, že by je to zajímalo, ale proto, že nechtějí platit za opakování předmětu.

Co bylo ještě odlišné?
Univerzita byla hodně multikulturní. Seděla jsem ve třídě se spolužáky všech možných kultur, barev a náboženství. V jedné lavici seděl student v tradičním nigerijském kroji a o kousek vedle spolužačka od hlavy k patě zahalená v šátku.

Chudinské čtvrti jsou rozlehlé

Jaké jsou zde skutečné životní podmínky?
JAR si říká „duhový národ“. Pro mě to znamená, že zde najdete obrovské rozdíly. Vedle sebe zde lze vidět obrovskou chudobu i neuvěřitelný luxus. Řada domů v „dobrých čtvrtích“ má obrovské pokoje, bazén, zahradníka a v garáži několik aut. Pak jsou tu ale obrovské plochy tzv. townshipů.

Jak zdejší chudinské čtvrti vypadají?
Jde o nekonečné řady malých domků, v lepším případě zděné, v horším z vlnitého plechu, kartonu a všeho co je zrovna po ruce. Někdy je tam zavedena voda a elektřina. Na okraji jednoho z townshipů jsem doučovala děti na základní škole. Díky jedné německé neziskovce zde opravili asi tři třídy. Ve zbytku školy však stále nebylo osvětlení, ve stropě byly díry a třídy vypadaly dost vybydleně.

Je něco, co jsi vůbec nečekala a překvapilo tě to?
Nikdy bych nečekala, že budu uvažovat o pořízení řidičského průkazu. S veřejnou dopravou je to v JAR opravdu hodně jiné než u nás. Jezdí, ale samozřejmě nemá žádné jízdní řády. Jede, když se dopravní prostředek naplní. Po setmění ale nejede vůbec. Jiné je to ve velkých městech, kde se situace postupně mění. Také dálkové linky jsou poměrně spolehlivé a komfortní. Ale vše je neskutečně drahé. Jezdila jsem proto skoro všude na kole. Překvapilo mě, že i po dvaceti letech od pádu apartheidu, je tento režim stále cítit. Někdy to na mě působilo, jako kdyby neskončil. Stále jsou místa, na kterých jsou převážně bílí a místa, kde jsou samí černí. Ve veřejné dopravě stěží potkáte jediného bílého, stejně tak personál restaurace je většinou černý, zatímco majitel má nepochybně holandské kořeny.

Jsou zde nějaké snahy o řešení?
Některé pokusy o nápravu nejsou zrovna šťastné. V JAR existují kvóty na poměr bílých, černých a barevných zaměstnanců. Často jsem se pak setkala s názorem, že černé zaměstnance nelze z práce propustit, právě kvůli této pozitivní diskriminaci. Poměrně často jsem se také setkala s tím, že zaměstnanci nepracovali, pracovali pomalu anebo nebyli na své pozici kompetentní.

Je mentalita místních hodně jiná než ta evropská?
Každý je jiný. V JAR je jedenáct oficiálních jazyků, které reprezentují jedenáct největších etnik. Asi největším kulturním šokem pro nás může být africké pojetí času. Onen pověstný „african time“ je tak nakažlivý, že zvykat si znovu na evropské tempo je náročné.