Žádný podobný útok na akademické svobody se v současnosti s největší pravděpodobností nechystá. Akademické diskuze směrem dovnitř vysokého školství se nyní točí především kolem optimalizace financí, která má probíhat souběžně se zvyšováním kvality a konkurenceschop­nosti vysokých škol. Zatímco v Británii jsou tematickým pojítkem akce proti školnému, formovat u nás koalici proti pravděpodobně jediným poplatkům – za prodlouženou dobu studia, je zkrátka úsměvná představa. I politický kvas na univerzitách evropského jihu nám je tradičně vzdálený. Roli hraje i to, že u nás zkrátka není každý druhý mladý vysokoškolský absolvent nezaměstnaný. V poslední době určitou pozornost na vysokých školách vzbudil snad jen prezident Miloš Zeman svými výroky o možnosti zavedení školného na humanitních oborech. Faktem ale je, že kadence vzbuzování pozornosti je u něj tak vysoká, že než se někdo vzmůže na odpověď či rozpoutání diskuze, bývá už pozdě. O určitém klidu a konsenzu ve směřování ostatně vypovídají i nedávné volby na nejvyšší posty Masarykovy univerzity. Rektor Mikuláš Bek i děkan Fakulty sociálních studií Břetislav Dančák své funkce obhájili. Byli totiž jedinými kandidáty. To znamená sice nejspíše to, že oba pánové svou práci dělají dobře, nicméně volba a diskuze s jedním zúčastněným není volbou ani diskuzí. Dá se tedy říct, že univerzity, potažmo Masarykova univerzita, či naše fakulta zažívají časy kýžené stability, kdy se „jen“ hledají peníze na optimalizace a zvyšování kvalit? A jsou studenti odsouzeni k tomu být v pasti reaktivnosti, kdy lze jednat a mobilizovat, až když opravdu hoří? Těžko říct, jisté je snad jen to, že mezi stabilitou a pomalým zahníváním vnitřní diskuze může být hranice jen velmi tenká.