Macbethovo utrpení nekončí | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 30. ročník

Macbethovo utrpení nekončí

Do rubriky Kultura napsala Luboš Janhuba (Středa, 23. prosinec 2015)

Věčné Macbethovské téma se vrací ve filmovém zpracování Justina Kurzela a přináší spektakulární vyobrazení korumpující síly ambice v nejsyrovější podobě. Tandem hlavních postav Macbetha a Lady Macbeth v podání Michaela Fassbendera a Marion Cotillard předvádí explozi nejhlubších tonů klavírního manuálu lidské duše. Divák se skrze filmové plátno přibližuje podstatě Shakespearovy imaginace, překonávaje tak omezení (a současně sílu) jevištního zpracování.

Ocitáme se v drsné krajině skotských vřesovišť, středověkých hradů a osad zapadlých kdesi v blátě; ošleháni poryvy větru se snadno vcítíme do dějové přítomnosti. Po úvodní bitvě a klíčové sudbě se podívaná přesunuje do nitra trýzněných duší ústředních postav. Přesně tato poloha Shakespearovskému dramatu sluší nejvíce. Tudíž inspekce samých hranic lidských možností, kterých se dotýkáme po celou hodinu a tři čtvrtě filmu. Ve tvářích postav se setkáváme s obrazy odhodlaní, zoufalství, především však rozpolcení. Přesvědčivě to dokazuje ztrápená tvář Michaela Fassbendera, který předvádí brilantní výkon.

Nicméně jak bývá zvykem, za všechno se něčím platí. V samotném příběhu Lady Macbeth pyká za rozpoutání požáru, podobně jako divák občas platí daň za inspekci duše slábnoucím tempem vyprávění, složitější orientací v příběhu a zdlouhavými obrazy. Nic z toho nemůže přebít výpovědní hodnotu dramatu jako takového- tudíž onu korumpující sílu ambice.

Generace Y věří ve vlastní výjimečnost podobně jako Macbeth

A není právě toto největším poselstvím klíčové osobnosti historie dramatu? Lidské bytosti nejsou schématickými postavami na straně dobra či zla. Jsou směsicí tužeb, vášní, směšných přání a víry ve vlastní výjimečnost. Generace Y, jak o ní píše Ivan Lamper a Martin M. Šimečka v časopise Respekt, přebírající dnešní svět, je vychována v pocitu nekonečných možností a optimismu; v opojné představě, že je možné býti kýmkoliv, dosáhnout čehokoliv. Tento pocit výjimečnosti nás katapultuje k neotřesitelnému přesvědčení vlastní výjimečnosti.

Přesvědčení přechází v právo (být kýmkoliv, dosáhnout čehokoliv) a s ním přichází korumpující síla ambice. Máme sklon bránit svou výjimečnost jakýmikoliv prostředky- stejně jako Macbeth vraždou Ducana a Lady Macbeth s tváří překrásné Marion prahnoucí po královském postavení. Lidé dnes taktéž intrikují a páchají odporné činy ve snaze předběhnout drobné krůčky trpělivosti, ve snaze dosáhnout všeho a nejlépe hned.

Na místo malicherných šarvátek stran vyrovnanosti scénáře, pomalosti vyprávění nebo jen ne prvoplánové zábavnosti, bychom na sebe měli nechat působit toto nesmrtelné dílo, které je celé o nás. Proto se bez ustání vrací jako bumerang připomínající nám temné i světlé stránky naší existence.

Tento film, a Shakespeare především, není pro člověka, který nechce cítit, že je naživu i za cenu příležitostného utrpení. Ti ostatní si mohou vychutnat nejnovější adaptaci v uchvacující vizuální podobě s mimořádným hereckým nasazením s kulisami drsné skotské krajiny, která dýchá životem.

blog comments powered by Disqus