Jeden den v Ji.hlavě

Do rubriky Kultura napsala Anna Zemánková (Pátek, 6. listopad 2015)

Davy hrnoucí se přeplněnými ulicemi značily, že v Jihlavě začal Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Na ulici postával Milan Knižák, v sále pak seděla Meda Mládková. U ohniště značícího cestu a ohřívajícího vstup do každého promítacího místa pak pokaždé ležel mladý Mexičan se spacákem. Prý je na téhle akci podruhé. Trochu jsem se zastyděla, přece nebydlím od Jihlavy přes půl planety a jsem tu teprve poprvé.

Na festival jsem se vydala vlastně náhodou. Věděla jsem o něm, ale netušila, o jak skvělou akci se jedná. Problém číslo jedna byl, že všechno ubytovaní bylo rozebrané. Stejně tak i lístky na veškerou dopravu. Měla jsem však štěstí a našla jsem vlak, který měl poslední volnou místenku, a tak jsem mohla vyrazit.

Ulicemi voněl oheň, svítilo slunce. Celá Jihlava do sebe nasákla nádhernou atmosféru, kterou člověk jen tak někde nezažije. Změna byla poznat už při příjezdu. Lidé si povídali na ulici, kouřili, popíjeli u kovových ohnišť s nápisem VĚČNOST. Plynule proudili ze sálu do sálu, kde je čekala premiéra nějakého nového snímku nebo starší dokument.

Potkala jsem se s mými kamarády, studenty žurnalistiky a filmové vědy. Pro ně už to byl několikátý den filmového maratonu. Obrovskou výhodou bylo, že už věděli, který film za to stojí nebo kam se jít najíst. Byli ještě celí nadšení ze snímku Víta Klusáka Matrix AB o českém ministru financí Andreji Babišovi. Dokument později vyhrál cenu za nejlepší český dokumentární film.

Amerika v Dělnickém domě

Naší první zastávkou byl Dělnický dům, který je od centra dění nejdále. Šli jsme na snímek Amerika od Jana Foukala. Z diskuze jsem se dozvěděla, že natáčení probíhalo v pravých trempských osadách a pro štáb bylo velmi náročné.

Druhou zastávkou byl kiosek Pod kaštanem, kde jsme doplnili síly a já učinila rozhodnutí nejet ještě ten den zpět. Musela jsem proto vyřešit, kde bydlet. Řešením byla tělocvična, ve které spali také mí přátelé. Za osmdesát korun jsem tak měla vyřešený azyl. Smáli jsme se, že víc studentské už to opravdu být nemůže.

RINO operuje v DKO I.

Už za tmy jsme se vydali do hlavního centra festivalu. V programu jste ho mohli najít jako DKO I. Jednalo se o budovu s největším sálem, který byl ale i tak beznadějně plný. Seděli jsme na zemi v rohu u dveří a poslouchali vtipné poznámky lidí z FAMU. Druhý film nesl název RINO. Režisér Jakub Wagner se snažil zpracovat životní příběh Karla Köchera, zvaného Rino. Na diskuzi však hlavní protagonista nedorazil. Zůstal schovaný v zákulisí a nevystoupil údajně proto, že ho film vykresluje moc zle.

Později jsme se stavili v kině Dukla na blok surrealistických filmů a později na filmy Cinemafie a Prvá léta.

Na shledanou, Jihlavo

Filmy jsme ukončili náš maraton a poměrně unavení jsme dorazili do party stanu. Bylo okolo třetí hodiny ráno, když jsme se vrátili do tělocvičny, kde jsme spali. Tvrdé žíněnky, spacáky, otevřená okna. Nevadí, říkám si, stojí to za to.

Ráno jsme posnídali v Respekt café v Horáckém divadle a já své přátele a festivalové město opustila s tím, že doufám, že za rok znovu.